Z Dilli do Kochi


Tak jsme se zase dostali k uchazejicimu mailu, abych mohla zaznamenat cestu z Dilli na jih. Na mape je to dlouha cesta, ani se mi nechce verit, kdyz koukam, za jak dlouho (a v jakych vlacich) jsme to absolvovali.

Z Dilli jsme jeli kousek na jiho-jihovychod (nejakych 200 km) do Agry. V Agre je snad nejslavnejsi indicka pamatka - Taj Mahal (taj=hrobka, mahal=palac). Tuto nadhernou stavbu nechal vybudovat Shah Jahan pro svou druhou zenu Mumtaz Mahal, ktera roku 1631 zemrela pri porodu. Shah Jahan byl z jeji smrti udajne natolik zdrcen, ze mu do rana zesedively vlasy. Stavba hrobky trvala az do roku 1653 a je skutecne velkolepa, cela z bileho mramoru vykladana polodrahokamy (uvnitr hrobky jich je udajne 43 druhu). V kombinaci s cervenym piskovcem. Objekt je zasazen do zahrady, je symetiricky a na jedne strane je mesita. Symetricky k ni je postavena druha presne stejna stavba, ktera ovsem jako mesita slouzit nemuze, protoze nema oltar orientovany ke svatemu mestu Mekka. Postavit mesitu pouze kvuli symetrii je docela frajerina. Bohuzel je Agra rozvijejici se prumyslove mesto a mramorove pamatky tim znacne trpi a nici se. I tak je to oslnujici stavba (s odpovidajicim nekrestanskym vstupnem). Je trochu zvlastni, ze tento symbol Indie je ve skutecnosti muslimska pamatka, architekt byl z Iranu. Vubec jsme zjistili, ze nejvic obdivujeme mesity a jine muslimske stavby. Rekla bych, ze jsou vkusnejsi, ne tak preplacane jako hinduisticke chramy.

Taj Mahal nicmene neni jedina hrobka v Agre, dalsi nadherna se jmenuje Itimad-ud-Daulah, neboli Baby Taj (zkuste se doptat na to strasne jmeno, pod nazvem Baby Taj to tam nikdo nezna). Je podstatne mensi, ale taktez cela z bileho mmramoru vykladana polodrahokamy. A vypada jak z krajky, jak je mensi, tak pusobi preciznejsim dojmem. Navic ma, stejne jako Taj Mahal kamenne mrizovi - takove ty typicke zdi s otvory, neni to mriz, je to zed, ale je pres to videt a hlavne to profukuje. Kdo videl film z nejakeho muslimskeho haremu, tak to jsou ony. Z dalky to vypada opravdu jak krajka.

A jeste dalsi velkolepe hrobky jsme videli, ale nebudu tu opisovat pruvodce. Agra byla kdysi hlavni mesto a tim padem je zde i pevnost opet s krasnymi palaci z cerveneho piskovce a bileho mramoru, misty vykladaneho polodrahokamy. Shah Jahan si roku 1638 vybudoval novou pevnost v Dilli (Red fort, v podobnem stylu z cerveneho piskovce, tam jsme se byli podivat pred odjezdem do Agry), aby tam presunul urad vlady. Sam se k tomu nedostal, protoze o deset let pozdeji jej v Agre uveznil jeho syn Aurangzeb a ucinil tak misto nej. Od te doby je hlavnim mestem Dilli. Shah Jahan mel luxusni vezeni v pevnosti v Agre ve vykladane mramorove vezi s vyhledem na Taj Mahal a mohl tak sledovat prace na stavbe a posleze stavbu samotnou. Po smrti ho ulozili po bok sve zeny.

Stedry den jsme romanticky prozili v tomto meste hrobek a krome tepla nam nic nechybelo. Z Agry jsme se chteli podivat na kockovite selmy do parku Ranthambhore National Park a pak odjet do Jaipuru, Johpuru a Jaisalmeru ve state Radjastan. Jaisalmer uz je v pousti, tesili jsme se na projizdky na velbloudech. Vydali jsme se tedy na cestu do parku a opet potvrdili slova naseho ucitele matematicke analyzy, ze planovani je exponencialne nestabilni. Nasli jsme krasny vlak s jednim prestupem v Mathure, ovsem uz jsme si nevsimli, ze tento vlak nema druhou tridu a museli bychom mit rezervace. Dalsi jel nekdy v pul seste, do Sawai Madhopur (mesto pobliz parku) bychom prijeli v noci... A te zimy uz jsme meli plne zuby. Nevim, jake to je, kdyz zacina zanet dutin, ale predstavuji si, ze presne tak, jako me zrovna zacinala ryma. A v pousti je jeste chladneji, pres noc mraziky... Tak jsme se zacli cukat, ze bychom to zkusili do Bombaje a Radjastan vzali cestou zpatky, az se trochu ohrejeme. Rezervace do Bombaje vsak byly beznadejne vyprodane az do Noveho roku, proto jsme zkusili waiting list (cekaci listina) na pristi den a ubytovali se v Mathure.

Mathura je poutni mesto. Udajne se zde pred 3500 lety narodil Krisna, prevteleni boha Vishnu. Puvodne to bylo mesto buddhistickych klasteru se spoustou mnichu, ale v prubehu historie byla vetsina klasteru znicena. Krisna se (pravdepodobne) narodil v zakladech chramu Kesava Deo Temple, ktery vyse uvedeny Aurangzeb srovnal se zemi a postavil na jeho miste mesitu Katra Masjid. Hinduiste si ovsem poradili a v tesne blizkosti teto mesity si postavili svuj chram a misto narozeni Krisny vyrobili zde. Zda onen posvatny kamen v zakladech chramu, na kterem dle povesti jeho matka slehla, je ten puvodni nebo jiny nevim, ale Hinduiste sem konaji poute a veri, ze je to On. Nad kamenem visi obrazky s rodici modlici se k modremu miminu, kvetiny a tak. Chram je hlidan vojaky a dovnitr se nesmi vstoupit s fotakem, kalkulackou, mobilem, taskou, proste nicim. Jeste ostreji strezena je vedlejsi mesita. Ta je obehnana vysokymi zdmi se spoustou ostnateho dratu a hlidana 24 hodin denne vojaky. Navstevnici jsou taktez podrobeni osobni prohlidce a jakakoliv elektronika je jim zabavena. Chteji se vyhnout incidentu, jaky se stal roku 1992 ve meste Ayodhya, kde radikalni Hinduiste vyhodili do povetri mesitu, jenz taky stala na zakladech udajne Rama Temple. Karta Masjid je nicmene trochu zanedbana takova obycejna mesita, pred jejimiz schody je neuveritelne kraviste. Cesta k ni vede v podstate hnojem a nedaleko, za prvni linii ostnatych dratu, lide susi lejna, podobne jako v Nepalu. Strasne zvlastni misto. Zde jsme konecne pochopili, proc se pred vstupen do mesity musi clovek zout.

Krome tohoto objektu jsme se jeste sli podivat na posvatne schody, kde si Krisna odpocinul pote, co zabil sveho tyranskeho stryce, krale King Kansa, jenz veznil Krisnovy rodice. A nedaleko techto schodu je mesita Jama Masjid, kterou jsme samozrejme taky museli videt. Malem jsme se na ni nedoptali a nasli jsme ji az po random-walk (nahodne prochazce) po dane oblasti. Mistnaci o ni snad nevedeli, posilali nas do te na rodisti Krisny, ktera je uplne jinde. Pritom je velika, krasna a s vysokymi minarety. Zase mongolsko.

Druhy den nam samozrejme rezervace do Bombaje nevysly, i nastoupili jsme do vlaku do local class (druha trida), ze pojedeme do Sawai Madhopur na kocicky a dale do Radjastanu. Na rezervace do Bombaje pred Silvestrem jsme nemeli sanci, navic jsme v Bombaji Silvestr travit nechteli, predpokladali jsme, ze tam budou narvane hotely a tak.

Samotne nastoupeni do vlaku byl zazitek. Local class je ta uplne nejnizsi trida, v nizsi se vezou snad jen zavazadla a mozna ani ta ne. A byva primo apokalypticky narvana. Jsou zde drevene lavice, nad nimi drevene plosiny s napisem "luggage only" (pouze zavazadla) a ulicky. Spravne zaplneny vagon vypada asi tak, ze na sedadlech sedi 5 lidi a vic (vejde se sem prave 5 hubenych zadku), ti navic sedi na pul pozadi, na krajicku, na kline jinych, lezi pres nekoho a tak. Nahore se misto zavazadel zpravidla lezi nebo sedi, vetsinou ne vic nez 4 lidi, i nejaka ta taska, kufr ci mensi pytel se sem vejde. V ulicce jsou zavazadla a sedici lide, v noci lezici. Podlaha je vyuzita natolik efektivne, ze kdyz chcete projit na zachod, musite pri kazdem nasledujicim kroku nekoho vzbudit, aby byla kam dat noha, vetsinou se navic cesta kona vrchem - po tycich a okrajich sedadel. Zpravidla je to rychlejsi. I pred zachodem se tisni spousta lidi, i v krccich mezi vagony, jsou-li krcky, i prede dvermi ven, ktere jsou permanentne otevrene. Nastupovani i vystupovani do local class je ten pravy adros. Uz pri brzdeni vlaku lide naskakuji za jizdy a snazi se protlacit dovnitr. Pak vlak zastavi a do dveri se neuveritelnym zpusobem rvou lide jako o zivot. Dat prednost starsimu ci zene neexistuje. Stastlivec, kteremu se zadari proniknout dovnitr, putuje zcela zaplnenym vagonem zmitan davem a snazi se najit ve vyse uvedenem chaosu misto. Nejake pravidlo, jakoze se nejdriv vystupuje a pak nastupuje zde nepripada do uvahy, takze do davu rvouciho se dovnitr se michaji zoufalci, kteri chteji ven. Pokud nejsou dost statecni a bojovni, prejedou. Clovek nekdy musi zabrat a nekoho zmlatit a skopnout ze schodu, aby se dostal ven. Ti, kterym se nepodari dostat se na stanici do vlaku, alespon naskoci do dveri a drzi se madel a doufaji, ze se to tam nejak urovna. Zvenku to vypada asi tak, ze odjizdi vlak a na vagonu s local class visi hrozen lidi jak vcel. Ten lze pozorovat i z okenka zachodku, aniz by se z nej bylo treba naklonit. Zajimalo by me, jaka je nehodovost. Po zkusenostech s indickymi vlaky zcela chapu povestna mala zamrizovana okenka. Na kratsi vzdalenosti pak ocenuji vagony "only for ladies" (pouze pro zeny). Take umeji byt plne a zeny zde nejsou zadne nezne kvetinky, ale i ve spicce byvaji preci jen prazdnejsi, navic mackat se s vymydlenymi Indkami je prijemnejsi nez mackat se s Indy. Na druhou stranu, musim rict, ze jsme si v local class zatim vzdycky sedli, byt na pul zadku (to misto pro nas vzdycky udelali) a vzdycky jsme nastoupili dovnitr vlaku a na kyzene stanici i vystoupili.

Pokud vas napadne, proc tedy jezdime local class a nekoupime si rezervace, tak ono to tak jednoduche neni. Podobne obcas vypadaji i Sleeper class. Tuto zkusenost jsme ucinili na ceste z Dilli do Gorakhpuru, kdyz jsme jeli do Nepalu. Bydleli jsme hned u nadrazi, tak jsme mysleli, ze odejit z hotelu o neco driv nez pul hodiny pred odjezdem vlaku zcela postaci. Nez jsme nasli, ze ktereho nastupiste to jede (do posledni chvili jsme meli dva favority, nastesti vedle sebe), nez jsme se vyznali v jejich znaceni a dopidili se, do ktereho vagonu mame ty listky, bylo uz asi za deset minut odjezd. Vlak uz byl tak preplnen, ze pruvodci zamkli vagony, aby uz nikdo nemohl nastoupit. Kdo videl filmy typu Rambo, Missing in action apod., jak tam ti vietnamsti uprchlici zoufale biji do tech plotu s ostnatymi draty, prostrkuji ruce s doklady a krici na ty vojaky se samopaly, za taky chteji odletet temi vrtulniky, tak to byla presne ta scena. My jsme take tak zoufale bili do sklenenych vyplni malych zamrizovanych okenek, mrizemi jsme prostrkovali listky doufaje, ze pres to spinave sklo budou aspon trochu videt a kriceli, at nas pusti dovnitr, vzdyt mame rezervace! Tesne pred odjezdem vlaku tak kdosi skutecne ucinil a nastal boj. Predstavte si, jak do narvaneho vlaku, ktery kazde local class smele konkuruje, nastupuji tezkoodenci s velkymi batohy a snazi se protunelovat na sva mista. Samozrejme lide nesedeli na zadcich, ale stale se nekam prodirali, nejlepe proti nam. Kdyz jsme dorazili na mista, ktera souhlasila s jizdenkami, nastala teprve zabava. Sedadla byla samozrejme obsazena do posledniho kousicku. Vyhnat ty lidi neslo, protoze nebylo kam. Nicmene jsme si nakonec sedli, dokonce i batohy slo relativne kulturne nekam umistit. Legrace byla, kdyz jsme narokovali misto na sezeni. Ne, ze by se zvedl jeden z tech dvou lidi, kteri tam zrovna trunili, ale ochotne se jeste vice zdrcli a taky jsme se vesli. V tomto vlaku nicmene padl muj predsudek ohledne lehatka ve vlaku. Evropan by predpokladal, ze kdyz si zarezervuje lehatko, ma k dispozici prave jedno cele luzko a to sam. V Indii vas nechaji lehnout, to zase ano, ale ve chvili, kdy se ulozite, zcela vyplni zbyvajici prostor. Kdyz se chcete otocit a nekoho skopnete, pockaji, az se usadite a opet zaujmou svou pozici. Ja jsem takto mela tri spolecniky (na prostrednim lehatku), kolega pode mnou (na uplne spodnim) byl na tom hur, ten jich mel asi pet. Pouceni pro priste: jde-li to, chceme lehatko co nejvys.

Vlak do Sawai Madhopur byl podobne obsazen. Byl to hlavni tah na Bombaj. Dorazili jsme na nej s hodinovym predstihem a cekali na studenem nastupisti. Po trech hodinach prijel jiny vlak, jeste zpozdenejsi, ktery jel take tim smerem a kterym bychom tedy mohli jet. Uz se na nej nicmene tesili nejen ti, kteri meli jet s nami, ale i ti, kteri cekali primo na nej. Nase rozhodnuti se do nej vecpat vzalo zasve ve chvili, kdy jsme videli tu strasnou masu, jak se roji na nastupisti a naskakuje za jizdy. Na tento sportovni vykon jsme byli prilis prochladli a zbabeli. Usoudili jsme, ze kdyz se vetsine podari nacpat sem, nas vlak bude o to prazdnejsi a do nejake hodiny, dvou by mel uz konecne prijet. I nechali jsme vlak odsupet s hrozny lidi u dveri a skutecne dorazil nas expres. Do nej uz jsme se probojovali, dokonce jsme obdrzeli dve krasna mista na lavici. Rezervaci a zimy uz jsme meli plne zuby, sedeli jsme a predstava, ze vystoupime v Sawai Madhopuru, zatimco vlak pojede az do Bombaje, se nam nelibila. Obzvlaste proto, ze prave na tento vlak jsme se snazili sehnat rezervace. Tak jsme se rozhodli, ze tam proste zustaneme a za nejakych 27 hodin plus zpozdeni budeme v Bombaji. Vyrazeli jsme kolem pul devate vecer a kolem pulnoci druheho dne jsme skutecne byli v Bombaji. Strasna noc, den a noc. Ve vlaku jsme se seznamili s dvojici cestujicich - muzikantem a socialnim pracovnikem, kteri jeli az z Dilli, rikali, ze je tam okradli o vsechny penize, tak jedou pro nejake k pribuznym do Bombaje. Nasi duveru si ziskali velmi postupne (po jistych zkusenostech uz jsme pekne paranoidni), zejmena tim, ze se me zastali pred mongolem, ktery se ke me cpal. Nakonec jsme se s nimi rozdelili o susenky a koupili jim vodu, za coz byli velice vdecni, nemeli vubec nic. (My jsme taky meli zasoby jenom na techy cca ctyri hodin do Sawai Madhopur, ale oni na tom byli preci jen hur.) V Bombaji nam pak pomohli sehnat nocleh, jednak bylo po pulnoci a jednak je Bombaj znama tim, jak je tam draho. A skutecne jsme spali za zatim rekordni penize (po Istanbulu) v malickem pokojicku, ale po tom mackani ve vlaku to byl naprosty luxus.

Cesta byla strasna, ale stala za to. V Bombaji jsme poprve ocenili vetrak, pres den zaclo byt kolem triceti, v noci je minimalni teplota nejakych patnact, vecery byly vlahe, prijemny vetrik. Sundali jsme teple svetry spodni vrstvy a vylezli na slunicko. Moje ryma a divne pocity v oblastech dutin prestaly. Pocourali jsme se po pamatkach, po nabrezi a neco pametihodnostech a frceli jsme dale na jih - jednak se nam pobyt prodrazoval a jednak jsme tam nechteli byt na Silvestra. A ani jsme Silvestra nechteli stravit zase ve vlaku, i ucinili jsme dalsi pokus o rezervace listku na jih do Goi. Opet bylo vse obsazene, tak jsme se zaradili do waiting listu a doufali. Opet prani nebylo vyslyseno, tak jsme pro uspech opakovali cestu druhou tridou. Tentokrat to bylo jen nejakych 15 hodin, to uz se da prezit. A taky to stalo za to. Po bezesne noci ze 30.12 na 31.12. nas vlak vyklopil ve meste Margao na pobrezi, odkud jsme se dopravili do sympaticke vesnice Benaulim primo u more. Sehnali jsme ubytovani, oproti Bombaji uzasne levne a mista jsme meli habadej, zabydleli se, nakoupili jidlo a odebrali se na plaz za ucelem oslavit Silvestra. To uz se stmivalo, ananas jsme loupali jeste za rude oblohy, na ostatni uz nam svitil mesic. Odchazeli jsme az po pulnoci, az kdyz zapadal. Pripravy na zranici byly narocne, ale do meho 75 litroveho trekoveho batohu se nakonec to jidlo (pro dva lidi) veslo, pouze papaju a banany jsem radsi vzala do ruky. Pak jsme to pocitali a batoh mohl mit kolem 15-ti kg. A krome prosteradel, alumatek, satku a 4 litru vody jsme to vsechno ritualne SEZRALI.

Novy rok byl oddechovy, dospali jsme vsechny deficity a odpoledne se vykopali na plaz, kdyz uz nebylo takove vedro. More bylo krasne teple a skvele vlny. Nasledujici dva dny jsme stravili cvachtanim, houpanim se na vlnach a slunenim. Pak jsme vyrazili do historickeho centra Goi. Goa a oblast kolem byla kdysi portugalskou kolonii (resp. spravovali ji Portugalci), proto zde rozsirene krestanstvi. V Goi samotne je nekolik krestanskych kostelu, trochu zvlastne pusobi vedle tech palem. A samozrejme i kostely jsou zde pojaty trochu "po indicku". Stejne jako v mesitach narazite na posvatne kvetiny (velke oranzove kvety afrikanu) a svincik od olejicku, coz je typicke pro hinduisticke chramy, i v kostelech vesi socham na krk dlouhe retezy z kvetu. Vliv mistni kultury obcas dochazi tak daleko, ze je napr. v jednom protestantskem kostele povinne zout se. To je typicke pro hinduisticke chramy a pro mesity, ale v kostele jsem to zazila skutecne poprve. Samotna architektura je trochu jina - rekneme, ze snaha o styl tu je, ale cele je to takove barevnejsi, preplacanejsi, obrazy a sochy mene kvalitni (casto malby jak od skolaka), nevkusnejsi, proste v tom je videt ten hinduisticky styl. Ikdyz misty by oltare a casti kostelu mohly konkurovat nasim (zlato, rezby, kamenotepectvi). Dale jsme si vsimli, ze se strechami se nijak neparou - jsou zpravidla drevene jako na trznici a zadne klenby apod., dokonce jsme videli i z vlniteho plechu. Tim nerikam, ze tyto stavby nejsou pekne a zajimave. Jenom proste trochu jine. V kostele v Kochi (viz nize) jsme byli pritomni msi a ta take stala za to. Kneze nebylo videt, zato z reproduktoru se linulo kazani prokladane zpevem v mistnim jazyce. Ten zpev (zensky sbor) byl pekny, takovy zivy, ale na nabozensky bych ho nehadala. Nicmene je z toho videt, ze nabozenstvi je zde skutecne zive. Kostely nejsou pamatky, ktere je treba oprasovat, jako casto u nas, ale stavby, ktere se opravdu pouzivaji k ucelu, k jakemu byly postaveny. Takze do nich smele instaluji zarivky, reproduktory, vetraky, kycovite blikajici zarovicky kolem svatych a jine nevkusnosti, proti kterym by u nas pamatkari vyhlasili svatou valku. V domech a autobusech jsou svate obrazky, stejne jako v Nepalu, v teto oblasti Visnu casto stridaji krestanske motivy. Trochu zvlastni pocit jsem mela, kdyz jsem v Benaulim v check-in mistnosti (neco jako recepce) uvidela obraz Jezise Krista a Panny Marie presne stejny, jaky mela babicka na vyminku nad postelemi, na kterych jsme se sestrou spaly.

Z krasnych plazi v Benaulim jsme pokracovali dale na jih do Kochi ve state Kerala, tentokrat se nam podarilo koupit rezervaci. Je to dalsich cca 600 km (14,5 hodiny plus zpozdeni). Tady uz je pekne vedro, v pokoji se neda byt bez zapnuteho vetraku. Bohuzel na nej vesime moskytieru, takze ho v noci musime vypnout a mame po zizalkach. Ale da se. A bude hur.

Kochi se sklada z casti na pobrezi a asi dvou kusu pevniny oddelenymi dlouhymi uzkymi kanaly. Byli jsme se podivat na pamatky na jednom tomto "ostrovu" (jezdi se tam trajektem) - kostely, synagoga. V Indii zije mene nez 17 000 Zidu, coz je v porovani s miliardou obyvatel velice malo, tak jsme si synagogu nemohli nechat ujit. V Kochi byla pomerne silna komunita, ted uz z ni zbylo nejakych pet rodin. Poledni slunicko jsme prezili ve stinu za asistence stredniho melouna, jehoz ostatky ochotne vyzobaly mistni vrany, a pozorovali rybolov Cinskymi sitemi. Vecer jsme zasli do mistniho divadla na Kathakali. To byl skutecne zazitek. Kathakali je tradicni divadlo, ktere hraje vyjevy z posvatnych hinduistickych spisu. Nemluvi se, vse se vyjadruje reci tela - mimikou a gesty podobnym tanci. Neco jako Mimove. Skutecne maji vyrazy na kazde slovo, nektera slova tanci az nekolik sekund a hraji i ocima. Dalsim rysem je liceni a masky - hercum trva liceni 1,5 hodiny a tomuto liceni mohou divaci prihlizet. Chrakterizovala bych to jako "nakresleni obliceje na ten ksicht", ale doslova. Oblicej se pokryje souvislou vrstvou velice sytych barev, plus se nekterym postavam prilepi vousy, konec nosu apod. z cehosi bileho, vypada to jako tvrdy papir, takze je to plasticke. Pouzivaji jakesi prirodni kameny rozmichane v kokosovem oleji (cervena, zluta, asi i zelena), ocouzeny kokosovy olej nad svickou (cerna) a ryzovou kasi (bila + lepidlo na papir) a samotne liceni uz je umeni. Oci jsou hodne podmalovane cernou barvou, takze velice kontrastni, belma maji herci cervena - pred predstavenim si daji pod vicko semena jakesi rostliny a ona jim zcervena. Trochu brutalni, ale drazdive by to podle me byt nemelo, to by slzeli a smyli by si liceni. Liceni je dulezite i behem hry - kdyz Sivovi (buh) prevtelenemu do barbarskeho lovce zacal odpadavat kus masky, pricupitala jeho manzelka (bohyne Parvathy) a na jevisti mu to prilepila, zaintegrovala to do hry. Mimochodem, hrali to ctyri herci a vsichni byli muzi, nicmene Parvathy byla rozkosna a chlapa bych do ni nerekla.

Puvodne trvalo Kathakali sest az osm hodin, nase predstaveni byla asi hodinova zkracena verze. Samozrejme turista, ktery nezna onu rec tela, nemuze rozumet. Proto rozdavaji papiry, kde je napsan dej a prime reci a na zacatku (po liceni) je demonstrace. Vysvetli vse kolem divadla a liceni, predvedou mimiku a gestikulaci. Stejne to pak clovek nesleduje slovo od slova, ale vzhledem k tomu, ze dej je velice kratky a jednoduchy, to lze pochopit. Hraje se za zvuku bubnu, malych cinelku, obcas do toho jeden clovek zpiva. Hodne hlasite (zvlast ty cinely), ale velice impresivni. To se proste musi zazit.

Zitra vyrazime do parku na slony a na kocicky, pak pojedeme projet prirodni kanaly a potom zase na plaze. Porad na jih, kam az to pujde (a bude porad vetsi vedro). Uz se tesim zase na koupani, v Kochi to nejde. Jsou tu sice nejakych 15 km severne plaze, ale kdyz vidim ty ropne tankery a ten humus, co jde z mesta, tak si je rada odpustim.

Preji hezky leden, at vam neni takove vedro, jako je tady a mejte se.

Jana


Zpět na hlavní stránku