Nepal


Tak jsem se konecne dostala taky k nejakemu povidani o Nepalu. Popravde receno, uz podruhe - napsala jsem dlouhou a obsahlou stat (5 hodin prace) - off-line, protoze zrovna nesla sit, a mistni dementni obsluha mi ten soubor smazala. To je proste Asie.

Do Nepalu jsme dorazili pomerne pozde, koncem rijna. Turisticka sezona na Everest treku touto dobou konci, na Anapurna treku je jeste asi o mesic dele. Mount Everest lezi v narodnim parku Sagarmatha National park, v oblasti Solukhumbu. Solu je nize polozena cast, z Jiri do Lukly, Khumbu je z Lukly nahoru, nad Luklou zacina Narodni park. Dostanete se tam dvema zpusoby: z Kathmandu do Jiri za nejakych 12 hodin autobusem (v Jiri silnice konci) a dale pesky, nebo si za cca 95 dolaru koupite letenku z Kathmandu rovnou do Lukly (2800 m.n.m.). Cesta z Jiry do Lukly je nechutna houpacka, trva priblizne tyden, kdyz se slape. Na hranicich jsme hlasovali o dalsim postupu, nechtelo se nam platit za letadlo, ale cim pozdeji jsme meli dorazit nahoru, tim vice hrozil snih a zima. Nakonec jsme se do letenky rozhodli investovat ja a Zdenek. Ostatni se shodli na tom, ze radeji pujdou pesky.

1.listopadu jsme pristali v Lukle. Mistni letiste je zname tim, ze je takove moralove. Je pomerne kratke (zato dost klopene) a konci kolmou stenou - letadlo to proste musi ubrzdit. Take tam letaji pouze mala letadylka, dve rady sedadel, kazda u okna a uprostred ulicka. Nic vetsiho tam nepristane, maximalne jeste vrtulnik. Navic neni elektronicky navadene, stroje pristavaji metodou "kouknu a vidim", takze se leta pouze za dobre viditelnosti, tedy dopoledne. Jsou-li mraky, lety se proste zrusi a turisti musi pockat, az se vyjasni. Treba do druheho dne. Dale je zde pomerne husty provoz, letadla pristavaji a startuji jedno za druhym, nekdy se tu tvori i zacpy. Letiste v Lukle uz ovsem zazilo vyraznou inovaci - asfaltovy povrch. Jeste pred nekolika lety bylo travnate a mistni obyvatele na nem pasli jaky. Kdyz se blizilo letadlo, zacali je vyhanet, coz nekdy trvalo i pul hodiny. A mily aeroplan musel cekat, az se tato pomala zvirata uraci odkracet a krouzit, nebo letet jinam.

Nez zacnu licit samotnou cestu, chtela bych trochu priblizit Nepal a Himalaje. Ve vyssich nadmorskych vyskach ziji takrka vyhradne Serpove. V nizinach Solu jsme potkali par lidi, kteri vypadali na jiny puvod, nad Luklou uz ne. Serpove sem puvodne prisli z Tibetu pres Himalaje, usadili se a zivili se pasenim jaku a obchodem s Tibetem. Po obsazeni Tibetu Cinou se vsak hranice uzavrely a Serpove prisli o jeden z hlavnich zdroju obzivy. Nastesti pro ne byl zrovna tou dobou otevren Nepal pro turisty. Zacalo se uvazovat o slezeni Everestu z jihu, coz se podarilo a tato hora byla poprve pokorena, spolu s nekolika dalsimi vrcholy. O Nepal zacal byt zajem a zacali sem jezdit horolezci a turisti. Serpove si brzy ziskali povest zdatnych a houzevnatych nosicu, prijmy z Tibetu byly nahrazeny prijmy z turistu. Podel hlavnich cest na Everest a kolem Annapurny vyrostly lodge, jakesi turisticke ubytovny s restauracemi (jak honosny nazev). Navic turisticke sezony v Himalajich nekoliduji se zemedelskymi sezonami, mistni mohou provozovat oboji. Serpove se nyni zivi jednak pasenim jaku a pestovanim hlavne brambor, ti chudsi, ktere pole neuzivi, chodi na vynasky. Maji-li jaky, odnesou to ta uboha zvirata, nemaji-li je, odtahnou to sami. Naklad Serpy-nosice vazi 20 az 80 kg, nosi muzi i zeny v jakemkoli veku, tipovala bych od nejakych patnacti (videli jsme i treba desetilete deti s malym kosickem) do ctyriceti. Maji na to zvlastni kose-nuse dole se zuzujici, ktere si hodi na zada a popruhem pripevni na celo. Popruhy na ramena jako jsou u nasich batohu vubec nepouzivaji. I kdyz nesou treba jeden pytel ryze, maji ho zavesen na cele.

Zivotne dulezitou soucasti pro nepalske hospodarstvi je vsudypritomny jak. Jak je zvire podobne krave, akorat mensi, s kratsima nohama, rohaty a hunaty. A neskutecne flegmaticky. Jak, pokud zrovna neni na vynasce, se bud pase, nebo stoji. Dokaze hodiny proste stat. I na vynasce se snazi zbytecne nehybat - nejdrive jsem nevedela, proc na ne Serpove neustale pokrikuji, svihaji je proutky, hazi po nich kameny a jinak je pobizeji, pak jsem si vsimla, ze ve chvili, kdy to prestanou delat, se kolona jaku zastavi a stoji, popripade oziraji rostliny u cesty. Jaku jsou dva druhy: pravy jak je hodne chlupaty a mohutny, pak jeste existuje "lehci varianta", rikaji mu neco jako dzobka, je subtilnejsi a hladkosrsty. Dzobky se chovaji vyskove do Namche Bazaaru (3500 m.n.m.), jaci vyse. Rika se, ze jak nemuze zit v nizsich nadmorskych vyskach. Jednou prevezli jaka do ZOO kamsi do niziny a on jim tam zemrel, dle osetrovatele na malarii. Kazdopadne jsou tato zvirata uplne skvele vybavena do drsneho klimatu a jaci (resp. naci, krava od jaka se jmenuje nak) mleko je vyjimecne tucne a vyzivne. Vyrabi se z nej naci syr, velice tvrdy, nazloutly a docela dobry. Z kuze a kosti se vyrabi kdeco, od uzitkovych predmetu pres ruzence az po suvenyry. Maso jaku Serpove jedi, cimz si od hinduistu zaslouzili privlastek necisti - pro hinduisty je krava posvatna. Radi je tedy do nizsich kast, coz Serpy evidentne moc nestve vzhledem k tomu, ze to s tim hinduismem az tak neprozivaji. Jejich nabozenstvi vychazi z predreformni verze budhismu, kterou si s sebou prinesli z Tibetu, do ktere primichali neco z hinduismu. Pak maji jaci jeste jednu dulezitou ulohu - vylucovat. Jaci trus se sbira, rozplacne na kamen do podoby kolace, ususi a nasledne se s nim topi. Ve vysce nad 4000 uz nejsou stromy, tak je to jedine palivo. Ususeny trus se skladuje podobne jako u nas, treba se s nim oblozi zed jako to my delame s polinky.

Jak uz jsem poznamenala, spousta Serpu ve frekventovanych oblastech si nejakym zpusobem vydelava na turistech. Muzi zpravidla vynasi nebo delaji pruvodce, zeny jsou doma a spravuji lodge - pronajimaji pokoje a vari. Lodge jsou vsude kolem hlavnich tras, nekdy i dost nahusto a jsou to straslive veci. Zaplat Panbuh za ne, clovek s sebou nutne nemusi tahat stan, ale tepelny komfort v lodgich neni o moc jiny. Jsou to domky stavene pouze jako sezonni ubytovny pro turisty a taky podle toho vypadaji. Jsou zpravidla castecne z kameni castecne ze dreva (rozumej preklizky), ale nekdy treba jen z tramu a igelitu. Lodge obsahuje kuchyn a jidelnu a pak nocleharnu (dormitory) a jedno, dvou ci triluzkove pokoje. Nekdy jen pokoje, nekdy jen nocleharnu. Pokoje jsou oddeleny tenkou preklizkou, takze sice nevidite kdo, ale slysite jak ten vedle strasne chrape. Ale hlavne pojem tepelna izolace Serpove evidentne neznaji. Kolem oken jsou pravidelne diry a kdyz se nejak nepodari doresit prechod zed-strop, tak je tam proste mezera. Uprostred jidelny vetsinou stoji mala zelezna kamna, ve kterych se vecer zatopi (jak jsme vzdycky cekali na kosicek jaciho trusu!). Za vecer se pri trose stesti jidelna jakz takz vyhreje, v momente, kdy vyhasne ohen, se tam nezvykle rychle ochlazuje. V pokojich se netopi nikdy a vubec, casto jsou dokonce v jinem dome, takze nejaky unik tepla ke studenym spacakum nehrozi. To je hlavni rozdil mezi tim jet na lyzak nebo i do Alp se spanim na chate a lodgemi. U nas clovek pres den vymrzne, ale pak prijde na chatu zahreje se a spi v nejake rozumne teplote, rekneme 20 st. C, kdyz je 10 st, tak uz je to zima. Me nevadi mraz, ale vadi mi, kdyz mrzne v mistnosti, kde spim. I to se da par dni vydrzet, ale kdyz uz mesic clovek v teplote pod 5 st.C, tak to uz je otrava. Pak z toho boli v krku a nose... Krvava ryma mi uplne prestala az v Kathmandu...

Dalsi lahudka je sprcha. Ve vetsine lodgi inzeruji Hot Shower, Cold Shower (horka sprcha, studena sprcha). Hot Shower probiha nasledujicim zpusobem: Hygienychtivy jedinec si vleze do zpravidla drevene budky (rozmeru kadibudky) na dvore. Na strese je umisten kbelik na horkou vodu. Jedinec zatahne za snuru vedouci od kbeliku dovnitr a je polit vodou ohratou na plotne, namydli se a polije se znovu, pokud mu jeste voda zbyde. Obcas maji i solarne ohrivane nadrze, ale ani o nich jsme si nedelali iluze. To vse samozrejme pri venkovni teplote, takze i v horke sprse muze clovek pekne promrznout. A ted jsem zvedava, kdo odhadne miru naseho masochismu a spravne si tipne, kolikrat jsme tento proces absolvovali. Ale jinak jsou lodge veskrze prijemne. Nejlepsi na nich je jidlo. Nepalska kuchyne je pomerne jednoducha, chutove neprilis bohata, nicmene vyzivna, coz je to nejdulezitejsi. Sestava z ryze, moucnych placek na ruzne tema a zeleniny. Nepalci vetsinou ji "Dal Bhat", coz je varena ryze (neosolena) s ridkou cockovou polevkou, popripade polevkou s bramborami, zeleninou a kari. Dal=cocka, bhat=ryze. K variante s cockou se casto pridava smazena zelenina a to je pak teprve dobrota. Dal Bhat patri vetsinou k tem drazsim jidlum, jeho zasadni vyhoda, ktera ho radi k ekonomicky nejvyhodnejsim je ta, ze se bezplatne pridava ryze, cocka i zelenina, dokud clovek nema dost. Zezacatku jsem tento potencial onoho jidla nevyuzivala, nebot obvyle jim musi porce, postupne jsem se vsak rozezrala takovym zpusobem, ze jsem zblajzla dva obrovske talire ryze, dve misky cocky a dve hromadky zeleniny. Mistni rikaji Dalu "khana", coz je slovo, ktere znamena "jidlo". Reknou-li khana, mysli tim automaticky Dal. Zajimave je, ze Serpove meri vzdalenost ne na kilometry ci dny, ale na Dal Bhaty. Treba cesta odsud kamsi trva ctyri khana, ctyri jidla. Serpa je schopen snist neuveritelne mnozstvi ryze a pak z ni pomerne dlouho zije a na ceste uz nemusi jist.

K obvyklejsim jidlum (pro cizince) patri smazena ryze, smazene nudle, polevky z pytliku, popripade jednoduche zeleninove, vajicka na ruzne tema. A moucne placky. Bud se upecou na rozpalenych kamnech na sucho (chapatti), nebo osmazi na oleji (Tibetian bread) nebo se do nich zabali osmazena zelenina, osmazene nudle, vajickova smes apod. a cele se to jeste osmazi (Spring roll), nebo se z nich udelaji male Spring rolky, ktere se osmazi nebo uvari na pare (Momo). Vetsinou se v nabidce vyskytuje jaci steak, ten jsme vsak z bezpecnostnich duvodu neriskovali. Zelenina sestava zpravidla z brambor, zeli, cibule, cesneku, nekdy mrkve, ale vzdy ze zahadne zelene rostliny, ktere mistni rikaji "sag" (dlouhe a). Jedna se patrne o nejakou mutaci spenatu, nicmene sag nazyvaji vse, co ma siroke zelene listy. Cpou to vsude a clovek by neveril, jak to muze byt dobre. Dalsi "puvodni" jidlo jsou brambory - varene, stouchane, se zeleninou apod. Tim se Serpove taky pomerne zivi, nakonec je to jedna z mala plodin, kterou nahore mohou pestovat.

V Nepalu se clovek zpravidla domluvi anglicky, deti se tento jazyk uci uz od prvni tridy a taky jej hned zkouseji - pokrikuji "Give me a pen!" (Dej mi pero!) a podobne. Nejlepe mluvi pruvodci, u zen je to slabsi, ale vzdycky to nejak jde. Nazvy jidel zpravidla umi, ceny jsou v menu, objednavka se stejne pise do specialnich sesitu, tak neni problem, dokud si clovek moc nevymysli. Nekdy komunikaci s cizinci zajistuji deti, pokud umi lepe mluvit a cist nez matka. A na mistni anglictine je opravdu videt, ze je mluvena a pravopis nikdo prilis neresi. Neverili jsme, kolika zpusoby lze napsat treba slovo Shower (sprcha), aby se to stale jeste dalo precist spravne. Ty nejlepsi jsme si i opsali, napr. tabulka na pokoji: EMPORTANT NOT: PLEASE PUT OF THE CANDLE BE FOR YOU SLEEP. + pripsano fixou AFTER USEING. Hrubky na vyvesnich stitech typu "Restaurent" byly na dennim poradku. Dalsi pekny preklep v menu byl misto "pancake" "pankace", kam nejaci Cesi pohotove doplnili hacek nad c a carku nad a. Ale v Indii to neni o moc lepsi, o Spanish omelette (spanelska omeleta) jsme se dozvedeli, ze je ve skutecnosti Spinach (spenatova).

Nabozenstvi je v Asii esencialni soucasti zivota, nejinak je tomu i v Nepalu. Najdete zde radu klasteru a na cestach spoustu posvatnych kamenu (alespon tak jsme je pracovne nazvali). Bud maji podobu velkych kamenu s vytesanou buddhistickou mantrou, nebo jsou to jakesi "hrobecky" oblozene plochymi kameny s mantrou, vysoke asi metr a pul, siroke tak metr a dlouhe nekolik metru. Nebo jsou ty ploche kameny naskladany do ruznych utvaru. Pismo mantry byva zpravidla barvene, alespon bile. Na stenach v domech a lodgich visi nabozenske obrazky a fotografie krale. Nepalci veri, ze je kral nadan nejakymi bozskymi vlastnostmi, proto obrazek jeho ci kralovske rodiny prinasi stesti. A maji ho opravdu vsude, i v autobusech (ty to stesti opravdu potrebuji). Kral i jeho rodina je pro radoveho Nepalce castecne posvatna, proto jakekoliv nasili na nem je vec nemyslitelna. O to strasliveji byl lid sokovan incidentem asi pred tremi lety, kdy byl kral, kralovna i jejich tri synove a dcera jeste s dalsimi nekolika cleny kralovske rodiny postrileni. Udajne korunovacnim princem (nejstarsim synem), ktery se posleze sam zastrelil, existuji vsak spekulace, ze to bylo nastrcene, princ byl omamen a nasledne zavrazden. Tragedie se vysetrovala, ale nikdy nebyla obstojne vysvetlena. Nyni ma Nepal noveho krale z rad blizkeho pribuzenstva, ale obliba stareho neklesa, casto jsme se setkali s obrazkami obou nebo jen stare rodiny. Pro radove obcany je neco jako vrazda krale zcela nepochopitelne. Na druhou stranu, monarchie ma v Nepalu silnou opozici - levici, ktera chce republiku. Jakousi ilegalni stranou jsou nechvalne znami Maoiste (komuniste), kteri se bavi kreslenim srpu a kladiv a propagacnich napisu po branach, kaplickach a domech a v mistech, kde mohou nerusene pusobit, pomerne dost otravuji usedliky. Vybiraji poplatky od majitelu lodgi a zemedelcu a dokonce i od Serpu-nosicu. Na vetsine frekventovanych cestach jsou proto vojenske patroly a kontroluji cestujici v autobusech apod., od Lukly vys vojaci Maoisty vyhnali uplne. Pro cizince soudruzi nicmene nebyvaji nebezpecni, maximalne je zkasnou o prispevek strane, jinak si jich nevsimaji a do svych sporu je nezatahuji. Nepalci obecne jsou Zapadem spise fascinovani, nez ze by ho nemeli radi. To ma bohuzel dost smutne dusledky - v lodgich visi kycovite a nevkusne obrazky z casopisu, Nepalci se oblekaji do jeansu apod. V tech horach to trochu bije do oci. Polartec a Northern-Face bundy jeste pochopim, bez tech je tam krusno, ale tradicni odev s jeansovou bundou vypada priserne.

Cesta nahoru

Protoze jsme ani ja ani Zdenek nebyli v nadmorske vysce nad nejakych 2500 m a AHN se muze objevit uz od 3000 m, rozhodli jsme se neriskovat a nepodcenit aklimatizaci. Nez se hnat a byt z toho otraveni, to tam radsi zustaneme o nejaky ten den dele. A skutecne, vyrazili jsme sneci rychlosti a aklimatizaci jsme meli primo ucebnicovou. Lide z horske sluzby nad nami jasali, protoze jim pri pohledu na nase tempo a plan bylo jasne, ze nas zachranovat nebudou. A taky jsme nemeli s vyskou problemy, ne, ze bychom ji necitili, ale zadne z priznaku AHN (Akutni Horska Nemoc) jsme nezaznamenali - spali jsme dobre, hlad jsme meli porad a zadne necekane poklesy vykonnosti, halucinace apod. se nekonaly.

Lukla je priblizne ve vysce 2800 m.n.m. (dale budu psat jen cisla), pak cesta klesa o cca 200 m a potom je nechutny krpal do Namche Bazaaru (3500). Kvuli aklimatizaci jsme se rozhodli prespat ve vysce 2600, preci jen Kathmandu ma 1336 a do Lukly jsme prileteli. Namche Bazaar (bazaar znamena trh) je takove hlavni mesto Serpu. Proudy turistu ji zmenily k obrazu svemu - z puvodnich drevenych domku se staly solidni kamenne budovy, az petipatrove (vetsinou vsak dvou nebo tri) a silnice lemuji obchody, zejmena se suvenyry a trekove vybaveni ekvivalentni nasim HUDY Sportum a Alpinusum. Oblibe se tesi pekarna, ktera produkuje jablkove, cokoladove, skoricove kolace a pletence a jine zapadacke pecivo, nekrestansky drahe, a nastesti pro nas i velky, tezky a dobry bily chleb. Jinak zde najdete naprosto vsechno. Knihkupectvi s beletrii, smisene obchody s potravinami, drogerii, domacimi potrebami, kde prodavaji naci syr, olej v plastikovych pytlicich, do jakych se u nas bali mleko, cokoladou (Snickers a Mars), susenky a treba i takove nesmysly jako je barva na vlasy. I opravar elektroniky se zde uzivi - Serpove si s oblibou nosi na vynasky kazetaky s mistni lidovou hudbou. A samozrejme je zde Internet - pres satelit, takze velice drahy a pomaly. Dal uz je udajne jen v Everest Base Campu za nejaky dolar za minutu, a to pouze kdyz tam je nejaka expedice. Obchodnici v Namche jsou nicmene pekni vydridusi a v lodgich plati nepsane pravidlo, ze nepridavaji Dal Bhat (!). Poprve jim to proslo (moment prekvapeni), pak uz jsme to uhadali.

V Namche jsme si, pametlivi pravidel pro pohyb ve velkych vyskach, dali den volna, ktery jsme vyuzili k lehke aklimatizacni prochazce na prilehly kopec (3800). Odsud jsme poprve uvideli Everest, ktery na nas stridave jukal a schovaval se po celou cestu zase az do Namche. Vecer jsme se zapovidali se clenem mistni horske sluzby (Himalayan Rescue Association) a dozvedeli jsme se, ze i pres rozsahlou osvetu ma pomerne hodne lidi problemy s vyskou a prekvapive dost pripadu je nebezpecnych. Napr. asi tyden pred nasim prijezdem zemrel v Namche (3500!) 32-lety Japonec. Ten evidentne o aklimatizaci nevedel naprosto nic. Prvni den priletel do Kathmandu (1300) od hladiny more, druhy den pokracoval opet letecky do Lukly (2800) a ihned se vydal do Namche (3500). Takze ve dvou dnech vystoupal 3500 m od nuly. Navic byl sam a kdyz sel vecer spat, nikomu nerekl, ze mu je spatne. Rano ho nasli uz v bezvedomi a nez priletel vrtulnik (20 minut), zemrel. Docela zdarila sebevrazda. Na AHN umiraji vsak i Serpove, coz je vcelku prekvapujici. Evidentne to jsou take lide a i pres svou houzevnatost a prizpusobivost velke vysce nejsou az tak magic, jak si o nich Zapadaci mysli. A pak, kdyz si je najmou, poradne nalozi a zenou do velkych vysek (casto nosici nemaji dostatecne obleceni a obuv), tak se pak divi.

Z Namche Bazaaru jsme vyrazili do Tengboche (3867), Pangboche (4252) a Dingboche (4350). V Dingboche jsme zustali opet dve noci a udelali si aklimatizacni prochazku. Tam jsem se zarekla, ze uz nikdy vice - to jsem pozdeji porusila na Kalapattharu a to byla jeste vetsi hruza. Tentokrat jsme se rozhodli, ze se pujdeme podivat do prilehle Pheriche (4280) - sebehneme kopecek a jsme tam. Aby to vsak byl aklimatizacni vylet, chtelo by to vystoupat alespon nejakych 300 m nad Dingboche. A v mape jsme skutecne nasli cestu, ktera sla 300 m nahoru a pak sklesala do Pheriche, navic sla kolem klastera - nadhera, nebylo co resit. I vyrazili jsme plni elanu a jali se hledat pesinu ke klasteru. Zjistili jsme dve celkem podstatne veci. Zaprve, zadna takova cesta tam neni. Zadruhe, zadny klaster tam neni. To, co v mape oznacuji za klaster, je shluk par asketackych domku s nevrlymi obyvateli. Vyskrabali jsme se k nim po prudkem svahu metodou "tamhle ta zatr. cesta uz prece musi byt!", promrzli z mlhy a vetru. Pripotaceli jsme se k jedne chatrci, ze ktere zrovna vylezla jakasi babka. Zacli jsme na ni zurive mavat a zdravit ji pratelskym Namaste (dobry den), na coz naprosto nereagovala a zase zalezla do chaty.

Dalsi nase zastavka byla Dughla (4600). Cela Dughla se sklada ze dvou lodgi - male horni a velke dolni. Ta velka je pekna, kultivovana (v ramci vyse uvedeneho standardu) a vyrazne drazsi. Je tedy jasne, kde se ubytovavaji cizinci a kde spi Cesi, pokud je vubec napadne se do te diry jit podivat. I my jsme se bez vahani rozhodli pro horni lodge a nelitovali jsme, z teto chajdy jsme meli asi nejvic zazitku. Dum je to maly, tvoreny dvema mistnostmi: kuchyne, ve ktere se ji a nocleharna s palandami, oddelena pouze zavesem. Obyvaji ho dve zenstiny, stara a mlada. S nimi byla legrace - anglicky umely velmi spatne, ale to jidlo jsme nakonec dali dohromady. Sice byly dve tretiny z menu "no possible", ale nakonec nam uvarily vyborne a jeste mi pridaly nudle, ze jsem se nabastila primo kralovsky. Kdyz jsme si u mlade objednavali, neumela si to precist (neumela latinku), tak jsme ji to prelouskali a ona si to prepsala do svych domecku, tak foneticky, jak jen to Sanskrit umi, neco jako kdyz Rusove prepsali do azbuky G.B.Shaw znakem "S" a "o". Pak vytahovaly sacky s instantnimi polevkami (s anglickymi napisy) a ptaly se: Je to rajska? Ne, to je houbova. Je to zeleninova? Ne, to je kureci. Nakonec jsme jim nejcastejsi polevky prepsali do Sanskritu, zajimalo by me, jestli to nekdy pouziji. Dokonce mi daly lavorek s horkou vodou na pradlo, cimz si nevyslovne splhly. Na ledovou vodu z potoka jsem nejak nemela moral. Pokud si muzete vybrat, neperte kapesnik a pak ponozky, je to nechutne. Opacne by to ale bylo asi jeste horsi, takhle se to da jeste obrat...

Z Dughly jsme pokracovali smer Lobuche (4930) a Gorak Shep (5150). Gorak Shep je primo pod Kalapattharem (5600) (Kala = cerny, Patthar = kamen) a vede z nej cesta do Everest Base Camp. Zakladni tabor Everestu jsme si odpustili, tou dobou tam nebylo nic krome hromady kameni. Radsi jsme se sli podivat na Kalapatthar, odkud je krasny vyhled na Mt. Everest (8848) - primo z Gorak shepu videt neni. Na Kalapatthar se typicky se vyrazi rano, dokud je jeste jasno. My jsme do Gorak Shepu prisli brzy odpoledne, kdy uz se vesele tvorila oblacnost, nemelo tedy cenu tam jit hned kvuli hezkemu vyhledu. Kalapatthar je zapadne od Everestu, pri zapadu Slunce se hory zbarvi krasne do oranzova, navic je to sikovnych 350 m prevyseni z mista, kde jsme chteli spat - asi uz tusite, jaky byl nas treti aklimatizacni vylet. Rozhodli jsme se, ze zkusime vyjit nahoru, mraky se trhaly, tak pri trose stesti neco uvidime. Navlekli jsme na sebe co se dalo a vyrazili s dostatecnym predstihem, abychom to v pohode vylezli. Pokud mate smulu (temer vzdy), fouka na Kalapattharu vitr od ledovce, tzn. mrazivy. My jsme si ho uzili pri sile, navic byla mlha, lezavo, zadne slunicko, proste HNUSNE! A ja jsem zjistila, ze moje stare lyzarske rukavice (slabina jinak dobre vybavy) nejsou to, co jsem si o nich myslela. Nebylo se kam schovat a do zapadu daleko. Asi v pulce kopce jsme usoudili, ze toto nemame zapotrebi, nebudeme riskovat omrzliny a zvlaste ne kdyz je stejne mlha a pravdepodobne nic neuvidime. A nahoru pujdeme beztak nazitri znovu. Vystup je jen pulka cesty, uspech je vratit se v poradku, ne vylezt nahoru za kazdou cenu. Tak jsme sli dolu. Na upati, kdyz uz Everest temer zalezl, skutecne zcervenal zapad a kdyz se objevila dira v mraku, byla to krasa. Nahore tou dobou muselo byt hrozne, my uz jsme slezli pod mraky. I vyfotili jsme si okolni hory s nesmelou spickou Everestu a sli si rozehrat prvni stupne omrzlin. A taky ze ta fotka docela vysla - i Everest na ni najdeme (kdyz vime, pod kterym carem mraku je).

Druhy den jsme rano vyrazili pro zmenu na Kalapatthar a tantokrat se vydrapali az nahoru. Kalapatthar mimochodem neni samostatny kopec, ale pouze zebro hory Pumo Ri Ridge (7165). Na "vrsku" Kalapattharu konci kameni, zacina snih a prudky hlavni svah. V 5,5 tisicich metru uz je vyska dost citit, jde se cim dal hur. Vitr jsme meli asi stejny jako vecer, pouze ta mlha uz nebyla. Oblacnost se v tech dnech zacinala tvorit vyjimecne brzy dopoledne, tak jsme si moc neuzili ani slunicka. Tyto podminky nam udelali z vyletu klasicky vysokohorsky vystup - po ceste clovek div nezmrzne, nahore kouka, aby se co nejdriv ztratil z toho zatraceneho vetru a pak upaluje dolu. Ale ani tak jsme se nezapominali kochat prekrasnym vyhledem na hory a moreny.

Pri ceste odpoledne do Lobuche jsme zaznamenali historicky druhe srazky od zacatku nasi poute do Asie. Poprve nam chvili sprchlo mezi Luklou a Namche, tentokrat nam slabe nasnezilo. Byly to dny, kdy se pocasi kazilo, proto jsme zvazovali puvodni plan jit se podivat jeste na zapad do Gokya pres sedlo Cho La Pass (5368). Je to pomerne dlouha cesta, kde nejsou lodge a nahore je ledovec - kdyby zaclo snezit, mohlo by to byt nebezpecne. Navic jsme byli pekne vymrzli, na Gorak shepu mohlo byt rano nejakych 15 pod nulou, v loznici jsme tipovali na -3 st. Rozhodli jsme se, ze pockame do rana a jestli nenasnezi, udelame prvni priblizeni do osady Dzonghla (4840), posledni lodge pred Cho La Passem. Tam take pockame do rana a kdyz to bude vypadat dobre, pujdeme dal. Kdyz ne, vratime se do Namche a mozna to zkusime obejit jinym udolim. Rano nesnezilo a ani nasledujici den, naopak se pocasi zlepsilo a na prechod Cho La Passu jsme meli snad nejkrasnejsi den - bez mracku, temer zadny vitr (az do sedla), proste idylka. Cesta je to uchvatna, nahore se otevre sirokansky pohled na stity a udoli, ledovec je nadherny a kdyz se prejde, otevre se pohled na druhou stranu na dalsi sesti- a vicetisicovky. Na ledovci jsem s rozkosi vytahla snehove navleky, ktere jsem celou cestu cestu tahala jak kocka kotata. Ale nebyly ani moc treba, cesta byla uslapana a ledovec krasne hladky - mozna az trochu moc.

Za Cho La Passem jsme sli pres Dragnak do Gokya (4750). Pesina vedla pres morenu Ozlomhlat, jak jsme ji prilehave nazvali. Morena je ledovec, ktery s sebou (na sobe) nese kameni a prach, ktere cestou sebere a vytlaci z udoli. Kameny maji v prumeru od 10 cm do radove metru, jsou znacne nestabilni a morena je jimi temer zcela pokryta. Krome obcasnych jezirek, ktera vypadaji krasne, ale zahucet do nich nemusi dat moc velkou praci. Morena neni rovna, uz se ani neda rict, ze je kriva - ona se vlni, bouri, vytvari spicate kopecky a udolicka (prevyseni jsme odhadovali na radove 30 m) a to je vse pokryte temi vratkymi hnusnymi kameny. A jenmouckym prachem, ktery se rad zveda ve vetru. Navic jedine znaceni v Nepalu na spornych mistech jsou muzici - nekolik kamenu naskladanych na sobe do tvaru postavicky. Hledejte si maleho sediveho panacka ve velke sedive morene. Pesina se tam ztracela a vetvila... Rada bych dostala do ruky toho inteligenta, ktery hrde vymuzikoval cestu "kopec - jama" pres ty nejvetsi vrcholy. Takova vyhledova kochaci, ale kdyz jde mlha, tak me skutecne nezajima, ze tamhle na tom krpalku je krasny pohled na morenu, dneska uz asi patnacty. Nastesti nas mlha dohnala az na kraji moreny, blahorecili jsme osudu, ze nam prechod sedla vysel prave na den, kdy nebyl ani mracek, jediny den mezi nekolika oblacnymi.

Nad Gokyem se tyci hora Gokyo Ri (5357), ze ktere je krasny vyhled vsude kolem, mimo jine i na Everest. Nemeli jsme nicmene naladu na dalsi ufoukany kopec, proto jsme se vydali na sever podel moreny Ozlomhnat (oficialne Ngozumba Glacier). Krome toho, ze cesta vede kolem ples, u druheho plesa (Gokyo Fifth Lake) se otevre prekrasny pohled na (pro zmenu) Everest a spoustu hor kolem pres morenu Gyumbanare Glacier a nekolik dalsich v miste, kde se tato vleva do Ozlomhnatu. I pres tvorici se oblacnost jsme dorazili na misto a skutecne, mraku bylo malo a byly vysoko a my jsme se mohli kochat vyhledem. Heldali jsme, kde je Pumo Ri a Kalapattharem a dalsi vrcholy na mape. A fotili jsme. Chudak fotak dostal zabrat, protoze z moreny sem byl nafoukan onen neprijemny jemny prach, ktery jsme brzy meli vsude. Navic to byl docela napinavy proces - mraku bylo malo, ale byly hlavne nad Everestem, ktery jsme pochopitelne chteli mit na snimku. Nebo na vedlejsim kopci (Lhotse, 8501). Chtela jsem poridit panoramaticky zaber, ktery lze s mym objektivem vyrobit jedinym zpusobem: udelat nekolik snimku vedle sebe s mirnym prekryvem pak je spojit. Pote, co jsem si nastavila manualne naprosto vse, aby mi pristroj mezi snimky nepreostroval ci nemenil expozici a vymerila ctyri zabery, Everest zalezl za mrak a zustal tam nasledujici ctvrthodinu. Klasika. Kdyz uz se klubal (a samozrejme se blizil dalsi velky mrak), prisli dva Japonci, postavili si vedle nas stativ a jeden se sel podivat na kraj moreny - mne do zaberu! Hnala jsem ho jak nadmutou kozu, nicmene mel pochopeni - zkusenosti z hor. Nakonec se z toho druheho vyklubal velice pratelsky profesionalni fotograf. Druhy den jsme je potkali jeste pri sestupu s Gokya, nabidli nam japonske pochutiny a koreni do nudlovky s morskymi rasami, neverila bych, jaka je to dobrota. Fotografovani, jejich i nase, probehlo uspesne (no, priste by to bylo lepsi se stativem, ale jinak nadhera).

V Gokyu jsme zazili primo ukazku mentality zdejsiho obyvatelstva. Ja mam Serpy rada (az na ty, ktere se me snazi okrast). Ale nad nekterymi vecmi mi zustava rozum stat. Chapu, ze do tepelne izolace lodgi nehodlaji investovat a ze jim je vpodstate jedno, jestli turisti mrznou nebo ne, ve vsech lodgich je to stejne, tak nemaji na vyber. Ale kdyz se sami chouli vecer u kamen, clovek by cekal, ze alespon zavrou dvere, aby se ta jidelna aspon trochu zahrala. Ne. Oni vejdou do mistnosti, nechaji dokoran a jdou se klepat ke kamnum. Mezi okny byly samozrejme diry, mnohe ramy nebyly vyplneny sklem, ale pouze igelitem, takze tahlo... Pro tento stupen duvtipu se u nas zazilo Kajmanovo oznaceni "mongolove". Bohuzel, v Asii na mongoly narazime vzdy a vsude, ale o tom by se dala napsal zvlastni kapitola.

Sestup z Gokya byl celkem pohodovy, pres Dole (4200) jsme sebehli do Khumjungu (3753), kde uz jsme meli z prvniho aklimatizacniho vyletu vyhlednutou sympatickou lodg. Zde jsem si poprve objednala Dal Bhat a nekolik dni pote jsem se nezivila temer nicim jinym. Rozloucili jsme se s nasim oblibenym kopeckem, stavili se v Namche a pokracovali dolu, do Prahy, do Podoli, do lekarny... no, to bude jeste chvili trvat, pro zacatek hlavne DO TEPLA! V Namche jsme potkali zbytek nasi skupiny, kteri take sestupovali, v neprilis dobrem rozpolozeni - vzali to nahoru vyrazne rychleji nez my, dohnali nas naskok, ale Gokyo vzdali, byla jim zima, nekterym i spatne, tak se rozhodli ze penize nepenize jdou dolu a do Kathmandu leti. Cestu z Jiri do Lukly uz meli za sebou, tak vedeli, do ceho by sli. My jsme to take tusili, soude dle vrstevnic na mape, ale presto jsme se rozhodli jit. A stalo to za to.

Povesti nelhaly, cesta z Lukly do Jiri je nadherna a strasna. Je mene frekventovana, takze mene turisticka. Take uz je niz - 1500 az 3500 m. Je krasne jit udolimi a sledovat, jak se zemedelstvi i rostliny meni z vysokohorskeho na tropicke. V Khumbu se pestovaly hlavne brambory a zelenina, lesy tu nebyly vubec, pod 4000 zacaly rododendronove (skoda, ze zrovna nekvetly!) a pak smisene. A trava (mala, sucha, chudaci jaci), vresy a podobne zakrsliny. Jak jsme sestoupili pod Luklu, lesy zmenily raz, byly spis listnate s bambusy a velice zvlastni - velike listy, vetsi nez dlan, zacaly se zde pestovat i obiloviny (neco jako proso) a kolem 2000 a pod uz byly banany, pomerance, ryze, bambusy ve velkem, vsechno neuveritelne rostlo, jakasi tykev nebo dyne nebo co to bylo typicky zarostla mensi domek nebo prumerny ovocny strom. Kaskadovita policka jsou v Nepalu vsude, nahore jsme je vsak videli uz jen hneda, sklizena. Zde uz bylo dvouskliznove hospodarstvi (alespon to tak vypadalo), na jednom policku sklizeli a na vedlejsim jim teprve rasilo obili. A vsude spousta kuratek, telatek, kuzlatek a deticek. Dokonce i kvetly tresne, uplne jaro (uprostred listopadu). Nebylo divu, otepleni bylo vyrazne a prestoze jsme se v noci nevzdavali teplych spacaku a dek, uz se lepe dychalo, krev jsem smrkala jen obcas (hlavne rano) a pomalu jsme odkladali tluste vrstvy.

Tato cast cesty byla i prijemnejsi tim, ze jsme nepotkavali tolik turistu. Zadne japonske zajezdy nam nedelaly chute v jidelne, domluva byla obcas horsi, ale dalo se. Prvni den teto trasy jsme dokonce spali v serpovske chalupe. Prisli jsme do mista, kde byla na mape znacena lodge. Skutecne byla, ale po sezone uz zavrena, velky zamek na dverich a majitele nikde. Zasli jsme se zeptat do prilehle serpovske chalupy (2 mistnosti - kuchyne a jidelna), kde jsou dalsi lodge a ze pry daleko. Ale jestli chceme, muzeme u nich prespat, nocovalo tam uz asi sest Serpu nosicu. I caj nam dali, Dal Bhat uvarili a dokonce jsme meli protekcni misto na lavici, dobri lide jeste ziji. Jinak jsme cestou meli pocit, ze tato trasa uz zazila sve lepsi casy. Letos pry bylo malo turistu. Ale pekarnu, ktera pekla chleba kvuli poptavce turistu, zrusili uz asi pred dvema nebo tremi lety a i nektere lodge vypadaly, ze mivaly vice zakazniku. Letos to bylo mozna taky tim, ze uz bylo dost po sezone.

Strasna byla cesta Lukla -> Jiri prevysenim. Maximalni nadmorska vyska byla cca 3500 (bezna tak 2500, spis 3000), minimalni cca 1500. Mezi tim byly houpacky typu sedlo -> potok. Typicke denni prevyseni bylo cca 1000 m. Na Kalapattharu jsem zlomila svuj vyskovy rekord, zde dalsi - nikdy jsem nevyslapala tolik za jeden den (jeden zatah) a nevydrzela to nekolik dni po sobe. A uz mi ani neprislo, ze nejvyssi sedlo je 3500 m (o kilometr vys nez dosavadni Alpy a Fagaras), to uz jsem brala jako normalku. Dala jsem si praci a spocitala vrstevnice na mape: Z Lukly do Jiri jsme vystoupali 6300 m plus lokalni houpacky, ktere nejsou na mape (jedna vrstevnice = 100 m) a ze jich bylo pozehnane. Z Lukly na Kalapatthar, Gokyo a zpet do Lukly to bylo 8060, opet plus houpacky (vrstevnice = 40 m), vetsina v nadmorske vysce pres 3500 m. Dohromady tedy 14360 m - to je ten Mariansky prikop s prstem v nose, jeste s Alpami.

V Jiri jsme narazili na kyzenou silnici - poctiva asfaltka, sice jen pro jedno vetsi auto, ale zase se spoustou vyhybacich plosinek, takze se dva autobusy vejdou. Obcas si jeden zacouva. A uz je zde patrnejsi vliv "civilizovanejsich" (jak ohavne) casti Nepalu - tradicni nepalske obleceni nahradilo mestske, objevily se zde motorky a dokonce kola, vic zbozi, vic lidi, vic spiny. Spousta obchudku pro Serpy, kde si nakoupi a vyrazi na svou dlouhou pout kamsi nahoru. Uz navecer jsme zakoupili autobusovou jizdenku a druhy den odjeli do Kathmandu, prekvapive bez nepredvidatelnych zdrzeni a prutahu.

Do Kathmandu jsme prijeli 1. prosince, tedy presne mesic pote, co jsme ho opustili. Celkem bez problemu jsme zde nasli oblast s hotely, jakesi turisticke Ghetto. Byla to ctvrt hotelu snad vsech kategorii, obchodu a sluzeb pro Zapadaky. Po mesici na horach jsme docela uvitali pekarnu s chlebem. A kdyby jenom s nim. Po urcite hodine (sedme, pul devate) mely pekarny padesatiprocentni slevy na zbozi, to uz se cena dostala do pro nas akceptovatelnych mezi. I nabehli jsme a ochutnali mistni speciality typu cokoladovy kolac, skoricova rolka... a jablkovy zavin. Ten byl! Koule velikosti mohutejsi dlane z vyborneho testa nacpana jablky se skorici a hrozinkami. Pekne tezka, jak jich bylo hodne. Moc hezky se to od tech Evropanu naucili, vzpominame dodnes. Doma bych z nej tak nadsena nebyla (tazeny strudl ktery se u nas dedi po preslici je proste neprekonatelny), ale tento mel kouzlo okamziku.

Tak to je male shrnuti naseho mesice v horach. Byl nadherny, poprve jsem byla v Himalajich a splnila jsem si tim jeden ze svych snu, ze nekdy, az budu velka... Himalaje vypadaji na prvni pohled jako Alpy (pojem alpinsko-himalajske vrasneni leccos napovi), ale jsou mnohem vetsi. Ty rozmery jsou skutecne fascinujici, misty jsme zcela ztraceli ohhad vzdalenosti a vysek. Ty kopce vypadaly jako nejake dvou, tritisicovky kousek od nas, ale ve skutecnosti to byly sedmitisicovky nekolik dni cesty. Na tento trek se rozhodne stoji za to jit podivat, alespon jako trapny turista. Svuj vyskovy rekord uz asi neprekonam, coz je pro horolezce trochu smutna vyhlidka, ale nemam pocit, ze by v Himalajich nebylo jeste dost k videni, naopak.

Jana


Zpět na hlavní stránku