Varanasi


Varanasi je mesto proslule svymi ghaty (dlouhe a), neboli schodisti, kterymi Hinduiste sestupuji do posvatne Gangy a rituale se omyvaji, dale svymi pohrby na brehu reky a take hedvabim. Vseho jsme si uzili, bohuzel i ponekud smutnejsich veci - nikde jsme se nesetkali s tolika podvodniky najednou a tolika fintami, kterak z nas dostat penize.

Do Varanasi jsme dorazili navecer, rekli riksovi, ze chceme do oblasti s levnymi hotely a on nas do ni skutecne zavezl. Dali jsme za vdek hotelu Sunshine, protoze se nam nechtelo behat za tmy s obrovskymi batohy po neznamem meste. Pro zacatek jsme se ubytovali s tim, ze si pozdeji sezeneme neco levnejsiho (tady chteli kolem dvou dolaru za osobu a noc, vydridusi). Zezacatku byla obsluha docela mila, postupne ti lide zacali mit zvlastni manyry a my jsme z nich a zejmena z majitele dostavali takovy divny pocit, nakonec jsme se radi presunuli do Ganga Top Guest House o par ulic dale. Typicka ukazka: Pri vyjednavani o cene za noc v hotelu Sunshine zacli s 300 Rs za dvouluzkovy pokoj. Ukecali jsme to na 200 Rs (i tak to bylo dost), ale niz uz "opravdu nemohli". Kdyz jsme pak se sbalenymi batohy nakraceli na recepci, ze se chceme vystehovat, byli prekvapeni, ze odchazime tak brzy a ptali se samozrejme, kam jdeme. Tak jsme jim natvrdo rekli, ze do jineho hotelu, ze nam tam dali lepsi cenu. Zeptal se jakou, rekli jsme 130 Rs za pokoj. "Dobre, dam vam taky 130, kdyz zustanete." Na to jsme se mu vykaslali a rekli, ze jdeme. Nabidl nam jeste 120. Neco takoveho jsme i ocekavali, tak jsme se mu vysmali a odesli. Uz se nam zajidali. Sunshine byl pomerne dost obsazen, pravdepodobne diky znacnemu mnozstvi riksu, kteri sem vozi turisty a maji z toho provizi. Tim byl tento hotel mezi mistnimi prosluly, znali ho vsude. Hotelieri jsou potom domluveni s jednou tovarnou na hedvabi (mozna i s vice), kde maji provizi pro zmenu oni. Zjistili jsme, ze cele Varanasi je doslova prolezle provizemi.

Ganga Top Guest House byl mensi, sympaticky hotylek na brehu Gangy, hned vedle Harishchandra Burning Ghatu. Je to jeden z nejstarsich Ghatu ve meste, pojmenovany podle mytickeho krale Harishchandry. Burning Ghaty, neboli pohrebiste, jsou ve Varanasi dva, nas a hlavni - Main Burning Ghat. Nase pohrebiste bylo male, primo na urovni Gangy, veslo se tam kolem peti hranic. Temer neustale tam horela alespon jedna hranice, vecer hned nekolik, tak jsme mohli v ramci prochazky na dobrou noc sledovat pohrby. Hinduisticke nabozenstvi mluvi o karmach - clovek se za svou zivotni pout prevteluje a zije-li dobre, vylepsuje si karmu. Kazdy spatny cin karmu zhorsuje, pokud se to nekomu podari, prevteli se priste do neceho horsiho, napr. se narodi do nizsi kasty, zeny nebo zvirete. Kdyz si dana duse dostatecne vylepsi karmu, ukonci se proces prevtelovani a ona se dostane do stavu Nirvany. A prave vhozeni tela do posvatne Gangy tento proces prevtelovani ukonci, je to tedy takova "prima cesta do nebe", jak bychom rekli my. Do Gangy se rovnou mohou vhodit pouze: kravy (ty jsou samy o sobe posvatne), svati muzi, male deti, tehotne zeny, lide s leprou a lide ustknuti hadem. Ostatni se musi napred spalit, aby se ocistili ohnem a do reky se vhodi jejich popel. Spaleni tela trva zpravidla tri hodiny. Pohreb probiha nasledujicim zpusobem: Nejdrive jde pruvod s neboztikem na bambusovem zebriku. Je-li to stary clovek, hraji, zpivaji a tanci, raduji se, ze se dozil vysokeho veku. Zemre-li nekdo mlady, pruvod je bez hudby, pozustali jsou smutni. Mrtve telo je prikryto latkou specialne pro tento ucel - stary clovek zlatou, mlada zena cervenou a mlady muz bilou. Pruvod dojde k rece, nekteri pozustali se odeberou do povzdali sledovat spaleni a jini postavi asi metr vysokou hranici z polen. Nakolik jsou to pozustali a nakolik nejaci mistni "spalovaci mrtvol" se mi nepodarilo vysledovat. Neboztik se symbolicky omyje a nasledne se z nej sejme textilie, pod ni je telo omotano pruhy bile latky podobne obvazum, takze vypada jak mumie. Mrtvola se polozi na hranici a nasklada se na nej jeste nekolik mensich polen, z hranice pak trci nohy a z druhe strany je videt hlava. Pak se zajde pro posvatny ohen a hranice se zapali. Sledovat horeni je docela chutovka. Nez se spali lidske telo (par desitek kilogramu vody), tak to docela trva. Kolem hranice postavaji lide, obcas prilozi a obcas ohen upravi a prohrabou podobne jako my taborak, aby to dobre horelo. Protoze je hranice pomerne kratka, neboztik se necha prehoret v puli, pak se do ohne strci nohy a hlava. Spalovaci mrtvol se s tim dvakrat neparaji, sledovali, jsme napriklad, jak jeden vzal temer uhorelou nohu a tak dlouho ji pacil, nez ji v tom kolene utrhl a strcil dolu do vyhne. Druha uz sla lepe. Pak chvili zapasil s hlavou a i s ramenem a kouskem hrudniku ji prilozil do plamenu. Trochu morbidni pro Evropana, oni to tak asi neberou. Pro ne je to proces ocistovani, delaji tim svemu mrtvemu velkou sluzbu, malokomu se podari byt vhozen do Gangy, navic je to jen telo, karma mluvi o dusi. Vedle pohrebiste je nicmene plosina s lavickami, kde mohou pozustali dohlizet na pohreb. Kdyz se toci vitr, kour z ohnu je dost stiplavy, jednou jsme ho dokonce ucitili az v hotelu ve stresni restauraci. Kolem hranic pobihaji vsudypritomni psi a slidi, zda by pro ne nekde nezbyl alespon kousek masicka, tem to musi delat strasne chute. Lide je samozrejme odhaneji, ale zvedave bylozrave kozy uz nechaji vesele smejdit.

Hlavni pohrebiste (Main Ghat) je o dost vetsi a rozdelene do nekolika sekci podle kast. Malokam vas jako cizince pusti, protoze do prostoru pro hranice se nesmi a do mist pro pozustale take ne. Nas si tam odchytil jakysi clovek, pry zamestnanec pohrebiste, ochotne se nas ujal a zavedl na terasu jakesi stavby, odkud jsme pekne prehledli oddil pro nejvyssi kastu, o neco niz oddil pro vojaky a policajty, pak pro obchodniky (bussinesman), dalsi pro nizsi kastu a uplne nejniz pro Nedotknutelne. Plosina pro nejvyssi kastu byla na strese jakesi stavby, nejvys. Zrovna se tam nikdo nepalil, tak tam taborily kravy. V nizsich kastach horely ohne, vsude byl cily ruch, lide nosili drevo, obcas prisel pruvod. Pouze vhazovani popela do Gangy jsme nevideli.

Krome pohrbu do Varanasi proudi rady poutniku kvuli omyvani v Ganze. Kazdy verici by jej mel absolvovat. A uplne nejlepsi je vykoupat se za svitani. Samozrejme toho zhusta vyuzivaji mistni podnikavci a pronajimaji lodky s veslari. Za rozumny poplatek vas provezou kolem vsech ghatu, muzete si omyvace vyfotit jak je libo, pouze pohrebiste se nesmi fotografovat. I my jsme si privstali, bohuzel ono rano bylo velice kalne (a to jsme nic nehulili). Mlha a smog byla takova, ze ani nebylo poznat, kdy svita a ghaty jsme sotva videli. Ale i tak to bylo pekne a dokonce nam vysly nektere fotografie - maji taovou zvlastni zamlzenou atmosferu. Dost nechapu, jak do te vody mohli vlezt - byla zima jak v psinci. Inu, co clovek neudela pro ocisteni. Taky se jich tam netlacily takove davy, jak je videt na nekterych pohledech, ale i tak to bylo fascinujici. Ti lide se tam skutecne poctive myli - telo, oblicej, usi, dokonce i zuby, nekteri si i zaplavali. Muzi se zpravidla svlekli do jakesi variace na spodni pradlo, zeny se myly v sari, popripade si do podpazi vytahly peticoaty (sukne pod sari). Podotykam, ze Ghaty, kde se lide omyvali a pohrebiste byly hned vedle sebe. Dobre bylo take prani pradla - to provadeli zpravidla muzi, ono je to taky docela fyzicky narocne. Na brehu jsou kameny pro tento ucel, do ktereho vsi silou pradlenak mlati odevem, az z nej vymlati dusi, nebo spinu, nebo kdovico. Potom pradlo susi. Male kousky odevy na snurach, ale sari (6 m latky) se proste rozprostre na schody. Na velmi zaprasene schody.

Pro zajimavost jsme se podivali do pruvodce, co rika o kvalite mistni vody. Dle rozboru je to stoka. Obsahuje kolem 1,5 milionu fekalnich bakterii na 1 dl vody, zatimco norma pro vodu nezavadnou pro koupani (nikoliv piti!) pripousti maximalne 500 bakterii. V Ganze se koupou tehotne zeny, lide si tim vyplachuji usta a podobne - imunitni system Indu obdivuji. Zde musi byt silny prirodni vyber, slabsi jedinec proste nema sanci. Na druhou stranu, voda nevypada az tak straslive, je takova zelena a kalna, ale to je v Asii kazda reka, ktera proteka vetsim mestem. A pri projizdce na lodce jsme ani nepotkali zadnou kravu, nespalene ostatky ci mrtvolu plavajici na hladine. Asi to bylo tou mlhou, tak snad priste. Na rece plavaly pouze kvetiny a lodicky z listu stromu se svickami.

Krome peknych pamatek a zajimavych ghatu nam vsak Varanasi ukazalo i ponekud smutnejsi tvar. Spoustu podvodniku. Varanasi, krome zalezitosti kolem Gangy, je take mesto hedvabi. Obrovske mnozstvi domu, ktere vypadaji jako normalni obytne, tvori Silk Factory (tovarny na hedvabi). V mistnostech jsou asi 1,5 m siroke a nejakych 2,5 m dlouhe stavy, na kterych tkalci rucne tkaji latky. Sari, metraze, satky - na co si vzpomenete. Delaji i brokaty (hedvabne), casto maji latky, zejmena pak sari, vysivky. V kazde Silk factory je pak prodejna, kde maji regaly po strop nacpane zbozim. Dale se tu samozrejme uzivi spousta obchodu s latkami a obchodu se sari. Ceny jsou pomerne nizke, asi jako u nas stredni metraz. Na slave tohoto mesta vsak vydelava spousta vykuku. Malokde muzete verit, ze vam nabizeji prave hedvabi, zejmena v tovarnach je beznym zvykem, ze vam podstrci smes se syntetikou. Obchody a tovarny jsou pak domluveni s hoteliery a riksaky oblibenou metodou provizi. Bud vam primo hotelier doporuci nejakou tovarnu s tim, ze je nejlepsi a nejlevnejsi, nebo si vas primo na ulici odchytne nejaky manik a zacne do vas vandrovat: Dobry den jak se mate, odkud jste, ja jsem vas pritel, mate strasnou kliku, ze jste potkali zrovna me, protoze ja vas ted zavedu primo do tovarny a uvidite neco extra, mame zde nejlepsi kvalitu, nejmensi ceny, spousta barev, budete stastni, az to uvidite a podobne nesmysly. (You will be happy when you see! je jedna z nejoblibenejsich frazi.) A skutecne vas zavedou, posadi do obchodu a prostiraji pred vas jednu textilii pred druhou. Prave hedvabi od umeliny poznate na sto procent pouze kdyz ho zapalite. Staci par nitek, hedvabi smrdi jako vlasy a zbytky se daji rozdrolit na jemnoucky prach. Syntetika se skvari, smrdi jak seskvarena umela hmota a skvarky jsou (zpocatku velmi horke a) velmi tvrde, nejdou ani zdeformovat, natoz rozdrolit. Bavlna hori spis jako knot (muze delat plamen) a smrdi po papiru. Zbytky jdou rozdrolit, ale ne tak najemno jako hedvabi. Oblibena finta temer vsech obchodniku: ukazou vam burn-test a tim vam dokazou, ze jsou vasi pratele a ze vas skutecne nechteji okrast, naopak pro vas chteji to nejlepsi a jestli jim neverite, tak si to klidne muzete vyzkouset. A pak vam podstrci mix, zpravidla jedna nit hedvabna a jedna umela. Nekdy i vytahnou tu hedvabnou, aby ukazali, ze je to prave a podelne nite se uz nekontroluji. Pri prehlidce latek vam cpou do hlavy mocne sugesce typu "touch and feel the quality." (Dotknete se a pocitte kvalitu.) A to samozrejme i u syntetiky.

Jeden takovy typek byl obzvlaste dobry. Jmenoval se, tusim, Sanjeev a obchod byl Weaver's House nedaleko naseho Harishchandra Ghatu kdesi v ulickach. Taky nas odchytil na ulici. "Jo, Cechy, ty znam, tam jsem byl. V praze jsem byl. Mate tam na tom velkem namesti, jak je ta velka budova, Batu." (Bata je v Indii uplne vsude, proto jej Indove znaji a maloktery vi, ze je to puvodne ceska firma.) Pod satkem mel jakoby podriznuty nebo ohorely krk, postupem casu jsem se ani nedivila, kdyby to byl pozustatek nasilneho cinu. Vysvetlil nam, ze on ma obchod pro Cechy, protoze je nejlevnejsi a ukazal nam knizecku s doporucenimi od spokojenych zakazniku, i Cechu. Ti byli, chudaci, z nej nadseni, docela rada bych si s nimi popovidala, bohuzel jsem si neopsala jejich adresy. (Ale zase proc jim kazit radost!) V Cechach pravdepodobne nikdy nebyl, informaci o velkem namesti s Batou (asi Vaclavak) pravdepodobne pochytil z konverzace, z nas vytahl zase jmeno premiera a peclive si ho zapsal. Pristiho Cecha oslni tim, ze bude znat Spidlu, ted litujeme, ze jsme mu nerekli, ze se premier jmenuje Brouk Pytlik. Mohla byt legrace, kdyby to na nejakeho Cecha vybalil, asi by nechapal, proc na nej tak divne kouka. Priste. Ja jsem chtela kus hedvabi privzet domu. Kdyz uz jsem si vybrala latku a temer jsem ji nechala strihat, pro jistotu jsem si udelala burn-test. Pricne vlakno bylo dobre, ale ja mrcha zkusila i podelne. To byla kvalitni syntetika, skvarky se ani nehnuly z vlakna a po smradu z vlasu ani pamatky. Chlapikovi trochu ztuhly rysy, ale mel pripravene pohotove vysvetleni - to je tim, ze je to naskrobene. Kdyz latku namocim na pet hodin do vody a pak budu pet hodin susit na slunicku, skrob se vyplavi a burn-test bude v poradku. To bych nesmela mit za sebou sest let fyziky na matfyzu, abych mu tohle sezrala. Ani argumenty, ze je muj pritel, ze ma rad Cechy a ze budu s latkou "very happy" (velmi stastna), ze me prece nepodvadi, proc by me jinak ucil (s vyrazem "na prsou jsem te hral a ty ted tohle!") poznat nejlepsi kvalitu, me nepresvedcily, ze ryzovy skrob muze zcela zmenit prubeh i vysledek horeni vlakna, to by s tim hedvabim musel zpolymerizovat. Tak z nakupu nebylo nic a chlapik byl zklamany (ja taky). Nechala jsem mu verzi se skrobem a nehadala se, aby z toho mohl aspon trochu vycouvat se cti. Zavedl me jeste do "obchodu sveho otce", kde maji podobne zbozi, akorat "nenaskrobene" a jeste do dalsich dvou, ale ani tam jsem si, Zapadacka hnusna, nevybrala. Jeho zklamani nebralo konce, sotva mi pri rozlouceni podal ruku. Zezacatku by nas laskou snedl, nazyval me "Didi" (starsi sestra, pouziva se to jako sympatizujici osloveni), pak uz jsem byla jen madam nebo nic. A ani nam nedal svuj denicek, abychom do nej napsali doporuceni - asi vedel proc.

Druhy den se nam stalo to same, pro zmenu ve statem kontrolovanem obchodu. Pricnemu vlaknu bych jeste verila, i kdyz podle me to byl minimalne mix s bavlnou, ne-li bavlna. Podelne byla opet syntetika. Tam mel prodavac zase jinou verzi - pry je to jen jiny typ hedvabi z "baby cocons" (malickych kukel), ktere jsou male, vlakno je kratke a nevim, jak si predstavoval, ze to ovlivni horeni. Jeho vysvetleni bylo, ze to tak proste je, on v tom dela patnact let, tak to prece vi dobre a prece by nas nepodvadel, protoze je nas pritel a ukazal nam burn-test. Sam nas to tedy naucil. A ohanel se certifikatem od statu. Ze ma certifikat je pekne, ale to neznamena, ze tupemu turistovi nemuze podstrcit podvrh, v obchodu meli vse vcetne bavlny. Alespon se mohli obchodnici domluvit na stejne verzi, aby si neprotirecili.

Zaver pri nakupu tohoto typu zni: neverit nikomu. Pouze ohni a zdravemu rozumu. V turistickych informacich (treba na nadrazi) visi seznam vladou doporucenych obchodu, kde to je kontrolovano, ale presvedcila jsem se, ze zde je sice mensi pravdepodobnout, ze cloveka okradou, ale stejne si to kupujici musi radne overit. Jinak tam maji opravdu nadherne veci a absolvovani takoveho obchodu ci tovarny neni spatne. Pouze se clovek musi obrnit, protoze obchodnici nalehaji a vnucuji zbozi neskutecnym zpusobem, odejit bez nakupu je presne to, co v zadnem pripade nechteji dopustit. Kdyz ukazete na latku a reknete "Hele, tahle je pekna, ale me by neslusela a ani nikomu od nas z rodiny", uz se ptaji, kolik chcete nastrihat. Dalsi oblibena fraze asijskych obchodniku je "Dnes jste muj posledni zakaznik, dam vam protekcni slevu pro stesti" nebo pro co (popripade prvni zakaznik, pokud prijdete rano). Jak jsem vdecna za libozvucnou cestinu, ze ji nikdo nerozumi a ze se muzeme mezi sebou na podobne lidi domlouvat primo pred nimi!

Dalsim prvkem mistniho okradaciho folkloru jsou riksove, ale to plati v cele Asii. O riksacich mame take par zajimavych story. Ve Varanasi jsme se ale poprve setkali "nazivo" s podvodniky, pred kterymi sice varuji pruvodci, ale clovek neuveri, dokud do toho exkrementu neslapne. V Asii vas neustale nekdo oslovuje, zdravi, nahani do obchodu, restaurace, hotelu apod., nabizeji vam masaze, a nekteri se vas chteji ujmout a vse vam ukazat - mesto, pamatky, hotely, proste vse, na co si vzpomenete. Tehdy zaciname byt ostraziti a tyto lide posilame do haje, protoze, jak pisou v pruvodci, vas budou nekde vodit a pak po vas za to budou chtit penize.

Tentokrat jsme meli smulu, ze jsme na jednoho takoveho narazili zrovna ve chvili, kdy jsme se sli projit k pamatce a cestou se stavit v jednom ci dvou doporucenych obchodech, ponevadz byly temer na trase. Aby jsme to dlouho nehledali, zeptali jsme se na cestu nekoho, kdo byl na rane a to byl zrovna tento typek, ktery za nami uz dvacet metru cupital, asi od chvile, kdy jsme slezli z cykloriksi. (Krome nej se k nam take pripojil chlapik, ktery se mi usilovne snazil prodat mistni barvicky s razitkama. Pri smlouvani si uplne vystacil sam - z puvodnich 95 Rs, a to to normalne nabizi za 150, ale me to da protekcne za 95, srazil cenu na neodolatelnych 35 Rs za sadu. Ja jsem nemusela rikat nic krome vytrvaleho "Ne, nechci zadne barvicky!". Dneska pry nic neprodal a ani ja jsem ho nezachranila, chudak, asi mel pak vecer hlad.) Jakmile jsme se chlapika zeptali, zajasal a s vodopadem slov nas zavedl kamsi do ulicek do prilehle ctvrte. Neunavne mlel, breptal, a hucel do nas, chtel nas cestou samozrejme zavest do nekolika obchodu, ale my jsme trvali na tom, ze chceme prave ty nase. Asi dvoukilometrovou oklikou nas k nim skutecne dovedl a ani tam nas neprestal otravovat, neustale mi drcel do ucha, at se posadime, tato latka je krasna, toto je kvalitni a podobne kolovratky v kratkych intervalech a neprijemne se vnucujicim tonem, az jsem ho mela chut pretahnout pres hlavu a zarvat na nej, aby nam uz konecne dal pokoj. Pouze ma v podstate pacifisticka povaha a slusne evropske vychovani me tomu zabranilo a asi jsem to mela udelat. Kdyz jsme opet vylezli na ulici a pozadali ho, aby nas nechal byt a hledel si sveho, chtel po nas penize. Kdyz jsme nechapali za co (byli jsme nakrknuti za ten maraton), tvrdil, ze jsme si ho najali jako pruvodce, on pro nas pracoval, tak si zaslouzi odmenu. Musime mu zaplatit, jinak bude mit hlad, toto je jeho prace. A tyto vety opet cyklil. Vubec jsme se s nim nechteli bavit, v Indii se vsak nevyplati pokusit se nezaplatit mistnakovi - jakmile se s vami zacne prit, sebehne se nekolik lidi, kteri s tim nemaji vubec nic spolecneho a dotycneho nikdy nevideli, zacnou se ho zastavat a chteji, abyste mu ty penize dali. To se stalo i tentokrate, k podvodnikovi se pridal dalsi chlapek a zacli vyhrozovat, ze tu maji spoustu kamaradu a ze si je na nas pozvou. Co se dalo delat, dali jsme mu 50 rupek a poslali ho tam, kde slunce nesviti. Pekne mi hnul zluci, nejen ze z nas vymamil penize, ale byl mi uz od zacatku strasne nesympaticky a celou dobu jsem si prala, aby se nekam ztratil.

Dalsi podobna existence nas potkala hned nazitri pri prochazce po hlavnim pohrebisti. Cely den jsme vytrvale odhaneli veskere nabizece a vnucovace a neustale opakovali, ze nechceme pruvodce. Pak jsme na pohrebisti potkali vyzableho chlapika, ktery nas klasicky oslovil, zacal se predstavovat a rikat, kam mame jit a nasledovat nas tam. Rekli jsme mu, ze nechceme pruvodce, i ujistil nas, ze ON zadne penize nechce, je zamestnancem tohoto pohrebiste a ted se spolu s dalsimi peti dobrovolniky (Indy a Nemci) stara o stare, nemocne a umirajici v prilehlem zarizeni - pravdepodobne mistni obdoba nasi LDN, akorat pro chudinu. Dela to samozrejme zadarmo. (Docela drsne - kdyz uz jste "do srotu", tak vas strci do spitalu hned vedle pohrebiste, alespon vidite perspektivu a muzete sledovat ritualni spalovani kolegu. Ale pro ty lidi je to vlastne stesti, ze se dostanou na breh Gangy a po smrti zde budou spaleni...) Vysvetlil nam, kam nesmime, zavedl na onu terasu domu a rekl, ze zde kempuji sestry, ktere se taktez staraji o ty umirajici. Jako v ubytovne to tam nevypadalo, spis jako v terase domu, ktery nikdo nechce, kde zrovna sestry lezi, protoze nechteji byt na ulici. Patro bylo otevrene a na hole zemi tam mely jakesi deky, jedno kadidlo a to bylo vse. A strasne tam cpel kour odspodu z ohnu. Uplne nahore na strese nam podal poutavy vyklad o pohrbech. Koncil zajimavymi udaji, ke spaleni jedne mrtvoly se pry zapotrebi 200 kg dreva, jeden kilogram stoji 150 Rs - musi se dovazet. Podle nas cisla zamerne prestrelil (tak drahy funus by si lide ze spodnich kast nemohli dovolit, na to by v zivote neusetrili) a nasledne jsme se dovedeli, proc byl tak mily. Pozadal nas, necht prispejeme na zivot onech dobrych sester, v jejichz dome jsme prave na navsteve. Pro sebe pry nic nechce, ale mame prispet na ne a nakoupit alespon trochu dreva, protoze stat na to neprispiva a oni musi zit z milodaru. Alespon na kilo, dve, tri, pet. Bylo to opravdu dojemne, ale po zkusenosti z predchoziho dne me to opet namichlo, nebot jsme s nim sli pouze proto, ze nam explicitne rekl, ze zadne penize nechce. I zduraznil, ze pro sebe skutecne nic nezada, ale prosi za ty ubohe sestry a bidne umirajici starce. A uboha sestra skutecne prihopsala a s prosebnym vyrazem natahovala ruku. Tuhle habaduru jsme jim tentokrat nezbastili a zacli jsme odchazet. Ja jsem mu nadavala do podvodniku a lharu, Zdenek se s nim bavil jeste slusne (jak je to mily, slusny a trpelivy hoch), tak vandroval do nej. Americani pry davaji i 100 nebo 200 dolaru, kdyz vidi tu bidu. Uz by ho skoro udolal, temer vytahoval drobne, ale ja jsem mezi ne vpadla a vysvetlila vydriduchovi, ze nemuzeme zachranit vsechny hladove a trpici v Asii a kvuli tomu jsme sem ani neprijeli. Popral nam spatnou karmu (zrejme zdejsi obdoba prokleti) s vyrazem Satanova kneze a my jsme se konecne vymanili z jeho sparu. Ted jsem zena, priste se narodim asi jako pes. Zebraci, mrzaci, deticky, matky s kojencemi, ruzne instituce typu LDN, spitaly, sirotcince, skoly, klastery, toho vseho je v Asii strasna spousta a vsichni chteji milodary. Alespon 10 nebo 50 Rs. Kdybychom meli davat byt jen zanedbatelnemu procentu, uz bychom nemeli za co odjet domu a stejne by to nemelo zadny efekt. Nehlede na to, ze kdovi, kde ty penize skonci. Skutecne jsme neprijeli zachranit Asii z financni tisne a pekne nas stve, kdyz se na nas domorodci divaji jako na pochodujici penezenky a nic jineho v nas nevidi. Kazdy Zapadak je podle Asiatu bohaty, kdyz muze dat 100 dolaru Amik nebo Nemec, proc ne taky Cech? Pro ne uz v nasich prijmech rozdil neni. I vytvorili jsme si rezistenci vuci zebrakum a rozhodli se, ze budeme-li nekomu davat milodary, pak ucelne a uplne jinak nez chlapikovi na ulici.

Tyto dva incidenty mely dopad, zda se, pozitivni. Opet jsem pritvrdila pri jednani s mistnimi a uz se s nimi neparu. Slusnost je krasna vec, ale poridite s ni v Evrope, v Asii ji domorodci pouze zneuziji proti vam. To plati samozrejme selektivne - pokud je nekdo slusny a mily (a i taci tu jsou!), nemam duvod byt jina, ale na riksaky, nahanece, nektere hoteliery a jine podvodniky se musi trochu drsne.

Kdyz uz jsme u tech tahacu penez a jejich dumyslnych triku, dalsi pomerne vtipny zpusob na me zkusila jakasi osoba zenskeho pohlavi v Dilli. Zastavila me na ulici (s tim si dala praci, asi pet metru za mnou bezela a pak me chytla za loket a nepustila, to uz jsem se otocila) a s trpitelskym vyrazem (pritom sama evidentne nestradala, mela pekne obleceni a vkusne sestrihane a vyfoukane vlasy) mi oznamila, ze je z Bangladese, jeji zemi postihly nicive zaplavy a x tisic lidi prislo o strechu nad hlavou. Podstrcila mi papir, vrazila do ruky tuzku a pravila, ze jim pomuzu, kdyz se na ten papir podepisu. Vse samozrejme znamym autoritativnim zpusobem ucitelky na zakladni skole, kteremu se "nelze vzeprit". Na povodne docela slysim - vzpomela jsem si na lonsky srpen, kdy jsem neunavne dobrovolnicila kde se dalo az nekdy do zari (pak jsem musela odjet). Nicmene to byla vice nez stoleta voda, konkterne Ganga se vyleva z koryta kazdy rok a kazdy rok prijdou o domov tisice lidi v Indii a Bangladesi. Takze zase kapka v mori. Navic mi nebylo jasne, jak pomuzu Bangladesi, kdyz se podepisu na nejaky papir. Na muj dotaz vytrvale odpovidala "Podepiste se, pomuzete me zemi. Vsichni turiste se podepisuji." Diky me vrozene bystrosti jsem si vsimla, ze za kazdym jmenem je nejake triciferne cislo, vetsinou 100, 200 apod. I ukazala jsem na ne, co znamenaji - samozrejme vysku daru. Tak jsem ji rekla, ze se nepodepisu a nic ji nedam, tento styl natlaku se mi opravdu nelibi. Na takovou odpoved asi nebyla pripravena, tak na me koukala jak na magora a opakovala, ze vsichni turiste neco daji. At ji dam aspon 5, 10 Rs na jidlo. Asi nejsem kazdy turista. Kdyz jsme nekolikrat precyklily vety "Nic vam nedam!" "Dejte aspon 5, 10 Rp na jidlo, lidi maji hlad!", pravila jsem, ze nikdy nedavam penize touto cestou. Prestalo ji to bavit, nastvane mi vytrhla tuzku a papir z ruky, s agresivnim gestem pravila, ze jsem "crazy" (asi myslela divna) a odsupela. Od te doby jsem ji dvakrat potkala a vzdycky se na me pres ulici tak nepratelsky podivala.

Tyto story o chytracich mozna vypadaji strasidelne, ale fakticky z nich zadne nebezpeci nehrozi. Ti lide chteji pouze z kolace tech pohadkove zazobanych Zapadaku urvat taky kus pro sebe. Kdyz jim to nevyjde, tak se i nastvou, vetsinou vsak nehrozi, ze by vas za to zmlatili (a kdyz uz zacnou vyhrozovat a vypada to realisticky, tak se jeste daji vzdy odbyt penezmi). A bohuzel, mnohym Zapadakum asi dela dobre obdarovavat chudaky nebo proste jen psychicky nevydrzi natlak a pripadaji si jak nejvetsi sobci, kdyz jim nic nedaji. A neuvedomuji si pritom, ze jejich milodary jsou casto spise kontraproduktivni - mnohe deti pak zebraji jen ze sportu a proto, ze jim to prochazi, pak si zvyknou, ze nemusi nic delat a neco dostanou zadarmo. A kdyz vyrostou a prestanou byt roztomile, maji problem. Spousta mrzaku vdeci za sve znetvoreni nikoliv nehode ci prirode, ale jinym lidem, ktere je takto poznamenali uz v utlem veku, aby budili soucit a vyzebrali vic penez. Kdyz jim neco date, zpravidla to konci v kapse prave techto lidi a vy se pripojite k zastupu lidumilu, kteri z mrzaceni malych deti delaji vynosne zamestnani. Kdo se parkrat prosel Starym mestem v Praze vi, o cem pisu - zebrani je u nas jedno z nejvynosnejsich zamestnani, kdybych ja mela na Akademii ved pulku toho, co prumerny zebrak na Vaclavaku... I to je duvod, proc zebrakum nic nedavam.

Povidani o Varanasi bych chtela zakoncit nejak optimisticky, protoze navzdory neprijemnostem je to krasne a misty fascinujici mesto. A spatne nam tam nakonec nebylo - prochazky kolem Gangy byly skutecne romanticke, hotel Ganga Top je prijemny a ma sympatickeho majitele (dokonce byl asi dva mesice v Parizi a francouzsky mele, ze jsem mu sotva rozumnela) a je tam spousta peknych pamatek. Snad nam vyjde cestou zpatky par dni, abychom se tam zase stavili.

Ted uz jsme v Dilli, zitra odjizdime do Agry (Taj Mahal aj.).

Zatim se mejte a krasne Vanoce.

Jana


Zpět na hlavní stránku