Tamil Nadu unor 2011


Tak jsem se vratila z vyletu na jih. Musim zkonstantovat, ze to byl snad nejkatastrofalnejsi vylet, co jsem zazila.

Jiz nekolik let je mym snem navstivit chram v Chidambaram - jeden z nejslavnejsich chramu v jizni Indii, zasveceny bohu Sivy v jeho tanecni podobe (Nataraja), zejmena pro tanecnice bharatanatyam je to jedno z nejvyznamnejsich poutnich mist. A samozrejme nejlepsi obdobi, kdy tam zajet, je behem tanecniho festivalu Natyanjali, kdy se tam kazdy vecer poradaji vystoupeni nejprednejsich tanecnic a tanecniku bharatanatyam.

Vygooglila jsem si tedy, kdy se festival kona, zakoupila letenky na jih a vybrala tyden volna. Festival mel proihat od soboty do stredy 12.-16. unora. Tesne predtim, nez jsem si letenky zarezervovala, jsem se dozvedela, ze v sobotu bude IPR Staff Club konat vylet do Kuchh - narodniho parku zde v Gujratu. Na svete existuji pouze dve mista, kde ziji divoci osli: Kuchh a kdesi v Mongolsku. Navic je tam krasna priroda, program byl i jinak lakavy a me zpravidla do akci poradanych Staff Clubem neco vleze. I obetovala jsem prvni den festivalu na oltar safari a vyletu s kolegy a rozhodla se zucastnit, v nedeli v 5 rano odletet do Chennai a vecer dorazit na festival, pobyt v Chidambaram do stredy a ve zbytku tydne prozkoumat nejake dalsi tamilske chramy (Tamil Nadu je zname jako stat chramu - ma jich nejvetsi hustotu v Indii), zejmena se podivat do mestecka Mailandum Thurai (jehoz chramy mam na listu uz delsi dobu a byl to cil vyletu cislo dve). V nedeli jsem se planovala projit po Chennai a poohlednout se po nejakych knihach o karnatacke klasicke hudbe a v pondeli opet v 5 rano nasednout do zelezneho ptaka - v 8 prilet do Ahmedabadu a pres sprchu rovnou do kancelare. Osvezena po skvelem tydnu. A protoze od patku nasledujiciho tydne ma byt festival v chramu v Khajuraho (opet slavny chram, tentokrat v severni Indii - kdysi jsme ho meli na seznamu, ale nestihli jsme jej), planovala jsem ve ctvrtek odjet, tentokrat vlakem, a prijet v pulce nasledujiciho tydne.

Krasny plan. Trochu se zacinal podelavat, kdyz jsem se v pondeli pred odjezdem dovedela, ze vylet na safari do Kuchh byl zrusen, protoze lidi reptali, ze je to drahe. (Nebylo, vzhledem k tomu jak to bylo naplanovane to bylo naopak za hubicku.) Nakonec to preplanovali v jine forme - na dalsi vikend, kdy jsem mela byt v Tamil Nadu. Bylo mi lito, ze jsem kvuli tomu zarizla prvni den festivalu a stejne se nezucastnim, ale usoudila jsem, ze to takova ztrata nebude, 4 dny budou paradni i tak. Aspon se sbalim a odpocinu si po hektickem tydnu. V nedeli pred odjezdem me navic, po volejbale, zacal bolet levy nart, kde jsem mela rok predtim unavovou zlomeninu, a vnejsi vaz na pravem kolenu. Uterni hodina bharatanatyam byla tedy mizerna, vecer jsem se k tomu navic trosicku vymazla na motorce, takze jsem zrusila i stredecni a ctvrtecni hodinu. S tim, ze se na jihu dam do kupy a pak zase zacnu v plne sile a krase.

Planovani noclehu se nakonec zvrhlo v organizacni katastrofu. Normalne ubytovani v Indii neresim, proste prijedu a najdu levny hotel, ale v Chidambaram behem festivalu jsem ocekavala davy a vse plne. Nicmene se mi nepodarilo nic sehnat, na Internetu jsem nic nenasla apod. Uz jsem se videla jak zebram v chrame potazmo spim na jeho prahu a svym zpusobem jsem se na to zacala tesit. Hotelu jsem videla dost, tohle by bylo origos. Nakonec zasahl sam Siva (rozumnejsi vysvetleni nemam) - posteskla jsem si kamosce (ktera k nam chodila na hodiny bharatanatyam nez odjela na post doc do USA), jejiz manzel je z Bangalore a jehoz matka je z Mailandum Thurai!!! Takze tam ma prarodice a stryce s rodinou. Mailandum Thurai je navic cca hodinu autobusem od Chidambaram a busy jezdi kazdou chvili, do pulnoci, takze i po predstaveni se tam lehce dostanu a pry muzu spat u nich. Tak to bylo jasne. Dar z nebes. Madhu (manzel kamaradky) mi zjistil, ze festival je od 6:30 do 10 vecer a podobne veci, konzultoval to se svou sestrenici nebo tak necim, ktera je sama tanecnice a clenkou poroty, proste nadhera. Nastoupila jsem na cestu s nadsenim a vidinou festivalu v chramu (coz je naprosto excelentni zazitek) s virou, ze nozicky se mi mezitim spravi.

Cesta probehla celkem v pohode, v osm rano jsem byla v Chennai, dle instrukci jsem nasla vsechnu autobusy a kolem ctvrte odpoledne jsem dorazila do Chidambaram. Prosla jsem si chram - obrovsky, nadherny, se ctyrmi obrimy gopuramy a water tankem (ctvercovy "bazen") a samozrejme s nadhernym tamilskym interierem vnitrnich budov. Zadne velke davy. Lehce po seste jsem se zacla shanet, kde ze je to podium, na kterem se bude tancit. Rikala jsem si, ze tanencice maji dobrou disciplinu, ze pred predstavenim nikde nepobihaji (coz se nedela, tanecnice se po obleknuti do kostymu ma objevit poprve na podiu, az po skonceni vstupu smi jit mezi divaky). Tak to ma byt. Poojarees (knezi) na me koukali jak na zjeveni, ze dnes nic nebude. Zalistovali kalendarem a pravili, ze Natyanjali bude druheho brezna. A jeste z nich vylezlo, ze vcera vecer a dneska rano tam byl jakysi tanecni program, ale v tyto dny uz nic nebude. Takze kdybych priletela v sobotu, mohla jsem shlednout alespon to.

Nedokazu popsat, jak mi v tu chvili bylo. Zavolala jsem Madhuovi, abych si posteskla a i on mel jedinou reakci "oh, shit!" Naprosto jsem s nim souhlasila. Rekl mi, at tedy pokracuji v planu a jedu k jeho pribuznym, ze se o me postaraji. To jsem taky ucinila, jeste pred odjezem, kdyz jsem usedla ke sloupu v chramu a zavrela oci, me probralo pratelske "nazdar!" Bozska hudba zvana materstina pochazela od Martina, cloveka, ktereho jsem cca pred tremi tydny potkala ve vlaku do Bombaje a kteremu jsem vasnive doporucovala, at se jede do Chidambaram podivat a urcite at se to snazi naplanovat na festival. Podarilo se mu to a skutecne jsme se tam sesli, akorat ten festival nejak nevysel. Nastesti to neni skalni milovnik klasickych umemi, tak ho to tak nemrzelo. Bylo velmi prijemne se vecer projit po chramu a popovidat nad veceri (dosa) a kafickem, a pak trada do Mailandum Thurai.

Mailandum Thurai bylo bezpochyby nejlepsi cast vyletu. Rodina me kamaradky ma dva domy na brehu bazenu partici Visnuovu chramu s uzasnym lezicim Visnuem jako hlavni oltar. Nadhera. Zejmena rano je tam prekrasne. Cerstvy vzduch a lide oddavajici se ranni koupeli. Stravila jsem u nich tri poklidne dny ve znameni tamilskych chramu. Tamilskou architekturu naprosto zboznuji, zejmena chramovou - gopuramy preplnene sochami bohu a vyjevy, sochy a reliefy na zdech, saly se sloupovim, na kterych jsou opet reliefy bohu a mytickych zvirat, lvi coby hlavice sloupu, oltare pokryte kvety a obetmi... Jsem schopna v nich stravit hodiny a hodiny. Tamil Nadu je zname jako stat chramu - pysni se jejich nejvyssi hustotou. Doslova na kazdem rohu je alespon neco malinkeho a i v pomerne zapadlych mesteckach clovek obcas objevi skvost. Jako treba Thiruvarur. V samotnem Mailandum Thurai jsou tri velke chramy - krome Visnuova dva zasvecene Sivovi. Na vetsinu mist me doprovazela rodina - teta, stryc nebo jejich dcera Harini, prevelice sympaticka patnactileta slecna, ktera se kvuli me jeden den dokonce uvolnila ze skoly. Absolvovali jsme taktez vylet do chramu Sarasvati - bohyne umeni a vzdelani, kde Harini a jeji kamaradky absolvovaly pooju (pozehnani) za zaverecne zkousky ve skole. Tato rodina byla pro me opravdove pozehnani.

Jedina negativni vec v techto dnech byl horsici se stav mych nohou: bolavy levy nart a prinatazene prave koleno, coz je kombinace dost na pendrek. Clovek kulha na obe nohy a zatezuje je opravdu zvlastnim zpusobem. Vysledkem bylo, ze se mi nejen rozjely nohy, ale zacalo me ukrutne bolet esicko na krizi (z nespravneho naklaneni panve). Cviky na uvolneni jsem poradne delat nemohla kvuli zkriplenym zbytkum noh, proste krize. A behani po chramech (presto ze jsem se snazila minimalizovat chozeni) tomu vubec nepomohlo: navecer se to pravidelne zhorsilo a vecer jsem nemohla chodit, nekdy prakticky vubec. Takze mi bylo jasne, ze z puvodnich ambicioznich cestovatelskych planu moc nebude, anzto jakykoliv presun, a zejmena s kufrem, predstavoval velky problem a vecer jsem musela pocitat, ze neresitelny.

S Mailandum Thurai jsem se s tezkym rozloucila ve ctvrtek rano. Jeste ve stredu vecer jsem se temer nebyla schopna dobelhat z Visnuova chramu (cca 200 metru), rodina byla uplne vystrasena, protoze jsem byla zcela vyrizena. Vtipne bylo veceret u prarodicu Madhua, kteri jsou cili (a moc prima) a ja jsem se temer neposadila na zidli a pri vstavani jsem byla zrala na jerab. Uzavrela jsem to, ze pokud rano vstanu a budu schopna chodit, potahnu dal. Pokud ne, tak zustanu.

Jako dalsi destinaci jsem se rozhodla pro misto, kde bych se mohla zastavit a meditovat. Je to nakonec soucast indicke kultury a cinnost tohoto typu jsem potrebovala jak sul. Kamarad mi doporucoval asram v Pondicherry, nicmene tam byly jakesi hodiny jen rano. Probirala jsem to s Madhuem a jeho matka basnila o Ramana asramu v Tiruvannamalai, cca 7-8 hodin od Mailandum Thurai a 4 (no, spis 5-6 jak se pozdeji ukazalo) hodiny od Bangalore, kde zrovna Madhu s matkou a sestrou byli. Amma (matka) pry jezdi do Ramana ashramu pravidelne tak jednou do mesice, meditace jsou tam cely den a navic nabizi poutnikum ubytovani a stravu. Takze zadna honicka se shanenim hotelu. Zvolila jsem nakonec tuto variantu, i proto, ze je tam opet jeden z nejvetsich tamilskych chramu (Sivuv chram), takze toto misto bylo tak jako tak na seznamu. Tiruvannamalai je puvabne mesto na upati hory a Amma rikala, ze to misto "proste budu milovat". A jak Madhu rikal, pokud se tam neco podela, muzu vzdycky skocit do autobusu a dojet k nim do Bangalore. Akorat sebou pry musim hodit, protoze v patek je uplnek a navic nejake vyznamne datum dle tamilskeho kalendare, takze se v Tiruvannamamai ocekava cca pul milionu poutniku. Vetsina z nich pujde do chramu a pak obejde horu, nicmene lze predpokladat, ze vse bude praskat ve svech.

Do ashramu jsem dorazila ve ctvrtek tesne pred druhou odpoledne. Zasla jsem do kancelare, kde mi chlapik rekl, ze a) ubytovani je mozne, ale musim si jej zamluvit mesic dopredu po Emailu, takze ted mam smulu, b) tamhle je meditacni mistnost, muzu se kdekoliv posadit a meditovat, ale nikdo tam nikoho nevede a nerekne mi k tomu ani popel. Samostudii meditace mam za sebou, to delam doma, pro to nemusim jezdit do Ramana asramu.

Takze kompletni fuck off. Ani kufr si tam nemuzu nechat, maximalne hodinu. A nesmiloval se ani nad mou naplastovou fixaci (nart totiz vypadal a bolel jako ta unavovka, tak jsem si to alespon zafixovala dle instrukci prazske lekarky). Tak jsem vzala kufr s tim, ze se zajedu podivat do chramu a vecer odjedu do Bangalore. Pred vraty me oslovil cykloriksak "chces hotel za 200 rupek?". Normalne se s timto typem lidi nebavim, anzto je to cesta do pekel. Tentokrat to ovsem byla jina situace - zacalo se pripozdivat, davy stahovat a mesto bylo plne, jakekoliv ubytovani bylo terno a tato cena nebyla vubec spatna.

Riksak me odvezl do ulice kousek od asramu a zaclo vyjednavani s majitelem hotelu. Najednou byla nabidka 300 rupek. Zrovna tam sedel kluk - cca 25, blondak s dredy a velkym baglem, ktery byl nakvaseny a zacal odchazet, protoze ho majitel odpalkoval, ze pro nej nic nema. Do toho jsem prijela ja a najednou by se neco naslo. To ho samozrejme nastvalo jeste vic. Tak jsem mu rekla, ze jestli bude dvojak, tak ho muzeme sdilet - slo mi vpodstate jen o preziti noci. Dvojak pry je, ale jen s manzelskou posteli, to pry nejde. Tak jsme opacili, je to je ok - kolega mel karimatku. Po delsim dohadovani se najednou se nasel krasny pokojicek s dvema separe postelemi. A za 300 rupek, tedy 150+150. Krasa. Puvodne rikal neco o tydnu, ale to jsme od zacatku vetovali. Mojitel stezi mluvil anglicky, prekladat riksak, ktery tedy taky nic moc. Nakonec jsme se nalifrovali do pokoje (tzn. ja jsem tam upustila zamceny kufr), domluvili se, ze klic kolega necha u majitele (telefon jsme nemeli ani jeden - on vubec nemel indickou SIMku a ja jsem svuj telefon ztratila v Tiruvanur, resp nechala jsem jej v restauraci na stole a kdyz jsem se za chvili vratila, samozrejme ani stopy) a ja jsem vyrazila do chramu, kolega do sprchy.

Chram byl uzasny. Akorat trochu fronta, jenom dostat se dovnitr k hlavnimu oltari trvalo 2 hodiny. Uvnitr rostla teplota i koeficient uslapavani davu. Chram byl ovsem na masy lidi pripraven - byly tam nainstalovany tezke kovove ohradky, ktere tvorily system ulicek pro frontu, uzkych akorat pro jednoho tloustika a dumyslne se spletajicich a rozpletajicih, obihajic vnitrni budovy vnitrnich budov s oltari. Pro me se tam opet zastavil cas, jednak jsem si vychutnavala atmosferu pritmi, vune obetin (kvetin, ghi lampicek, kokosu, ghi napatlaneho na sochach ode dneska az po nekolik stoleti nazpet apod.) Z komplexu chramu jsem vylezla nekdy kolem devate. To uz jsem opet prakticky nemohla chodit - pri kazdem kroku jsem mela nuz v zadech a obcas se mi podlomila noha. Plus nabehly nart a natazene koleno. Obcerstvila jsem se ovocem a dzusy a vyrazila hledat v preplnenem mestecku riksu, ktera by me odvezla domu, nelepe sdilenou (ktera je vyrazne levnejsi). Vyvolavaci cena: 150 rupek. Je to dva kilometry a soukroma riksa stoji 50 (pro bledou tvar). Sdelila jsem jim, ze to si snad delaji legraci a ze na tohle me indicka vlada az tak dobre neplati. Po chvili dohadovani jeden souhlasil, ze me vezme za 50. Zduraznila jsem, ze musi az k hotelu, protoze jednak k nemu sama netrefim a jednak nemuzu chodit. Pote, co jsme cekali nez se riksa zaplni, jel uplne silenymi ulickami a drncalo to, ze jsem pocitala vsechny svate. Pak zastavil a ukazal, ze se mam vydat timto smerem. Nemela jsem paru, kde jsme - vubec nejel po hlavni, takze jsem byla totalne dezorientovana. Pripomela jsem mu, co slibil - nezajem. Klasika. Tak jsem pravila, ze dohoda byla, ze mu dam 50 rupek za dovezeni k hotelu, to neucinil, tak mu nedam nic. A odbelhala jsem se do neznama. Samozrejme se rozciloval a zacal me pronasledovat a kricet na me, ale ja jsem trvala na tom, ze tahle se nechova a at se de vycpat. Po chvili ho to prestalo bavit a odprdel pryc (toto slovo vystihuje zvuk autoriksi, neni to nic pejorativniho na adresu nepoctiveho riksaka). A me cekal vyled liduprazdnou neznamou ctvrti a kudlou v zadech.

Nakonec jsem hotel nasla, za asistence mistnich, zejmena jedne sympaticke pani. Potkala jsem majitele hotelu, tak jsem se cerstva preptala, kdy ze je check-out, abych si nasledujici den radne naplanovala. Tvaril se, ze nevi o cem mluvim. Tak jsem specifikovala, jestli treba v deset rano nebo 24 hodin. Pry ze ne, ze check-out je 7 dni. Zase. Kdyz jsem trvala, ze ani nahodou, ze odjizdim zitra, tak se rozciloval, ze ne, ze bud tam budu tyden, nebo at se vystehuju hned. To bylo pul jedenacte, hledat neco jineho bylo naproste sci-fi. A ze bud check-out tyden, nebo mi neda klic. To byl fakt vtip dne. Nechala jsem ho se vztekat a sla se cvicne podivat, jestli je pokoj zamcen a jestli tam nahodou kolega neni. Kolega nebyl, zato byl v zamku klic a u nej vzkaz, ze jde na veceri do blizkeho German Bakery. I usoudila jsem, ze bude lepsi se na hoteliera domluvit a odesla jsem do pekarstvi. To bylo samozrejme zavrene a kolega nikde, tak jsem se vratila. Podotykam, ze pokoj byl v druhem patre, coz byla fakt mnamka. Sla jsem spat s tim, ze se kolega drive nebo pozdeji objevi sam. Objevil se v jednu rano. Nakonec si sel obejit kopec, pry to byl perfektni zazitek. Ja jsem se rozhodla nechat tuto akci na jindy, kdy budu moct chodit. Moc me mrzelo, ze se nedobelham ani k jeskyni, kde Ramana meditoval. Priroda je kolem mesta skutecne krasna. Tak snad priste.

Rano jsme se preventivne sbalili a vypakovali z hotelu, nez nam majitel neco provede. Zrovna tam nebyl, tak jsem srolovala penize a strcila jsem se vzkazem do zamku na petlici recepce. Kufr jsem nechala v onom pekarstvi, jehoz majitel byl naopak moc fajn a vyrazila opet do chramu - mel dve trasy, z nichz jsem vecer absolvovala jen jednu a navic je to skutecne prekrasne misto, obrovske, s bazenkem na nadvori a hromadou budov, na dalsim nadvori jsem si (jako den pred tim) dala prasadam (posvatne jidlo): citronovou ryzi a jakousi ryzi uvarenou nasladko, naprosta dobrota.

Z Tiruvannamalai jsem odjizdela kolem pate hard-core jihoindickym autobusem po hard-core jihoindicke silnici, tzn. jizda smrti. Ale kupodivu to nehazelo az tak moc a ani zada me nebrala jako obvykle, mela jsem luxusni vyhled vepredu a po setmeni jsem se presunula k televizi a uzivala si tamilskych hudebne tanecnich klipu. Do Bangalore jsem se dokodrcala asi v pul jedenacte vecer. Amma mi k veceri pripravila cosi, co jsem videla poprve a co bylo uplne neskutecne dobre. Neco jako prtave kulatoucke idli, ale s ponekud komplikovanejsimi ingrediencemi. Okomentovala jsem to, ze lituji kamaradku, pokud se pokusi prebit tchyni v kucharskem umeni. :-)

Nasledujici dny byly ve znameni poklidu. V sobotu se Madhu s maminkou chystali na jakousi predsvatbu kousek od Bangalore a cestou ze se stavi v chramu. Pozvali me taky a ja nadsene souhlasila, pak jim ale doslo, ze chram je na obrovitanskem kopci (cca 800 schodu) a svatba bude na podobnem miste, a to ze bych asi nedala. Tak jsem zustala doma a podivala se aspon do knihkupectvi po knizkach o bharatanatyam a klasicke hudbe, po kterych jsem se chtela podivat v Chennai. Prochazka po Chennai byla znacne ohrozena, anzto jsme se tam meli presunout v nedeli, ale spis odpoledne az navecer.

Do Chennai jsme meli odjizdet v nedeli rano. Ja na letadlo a Madhu s maminkou na "thread ceremony" - slavnost, kdy chlapec (vlastne dva) z rodiny obdrzi brahminskou snuru, kterou je od te chvile povinen stale nosit. Nit se kazdy rok obmenuje (na to je dalsi, mensi ceremonie), neceka se, az se rozpadne. Uz kolem jedne jsme opustili mesto a po ceste jsme obdivovali nadherne hory, kterymi vedla dalnice. Najednou jsme nejak zjistili, ze jsme na spatne dalnici, ze Madhu prejel odbocku. Posleze konstatoval, ze mu bylo divne, ze ty hory tam normalne nejsou. Vzpomela jsem si, jak jsme se Zdenkem kdysi resili, co ze je to za hory kolem Prahy, nez nam doslo, ze jsme u Melnika najeli na opacnou stranu dalnice a vidime Ustecko. Vracet se bylo moc daleko, tak jsme to strihli vesnickami. Nadherna cesta urodnou oblasti, kolem jezirek s palmami a kvetoucich mangovnikovych plantazi - tato oblast zasobuje mangy vetsinu jizni Indie; cukrovou trtinou a zvlastnimi palmami, ktere nesou me nezname ovoce specificke pro Tamil Nadu, ktere ani ve vedlejsi Karnatace neni k dostani. Proste idylka, moc jsme si to uzili. Projevila jsem Madhuovi sve uznani nad tim, ze riskoval svou ridicskou povest, aby mi ukazal tento romanticky kus sveta a nakonec jsme byli radi, ze jsme si tudy zajeli. Do Chennai jsme se dostali v pul sedme, coz uz o nejakych obchodech nebyla rec. Pozvali me tedy na veceri, at alespon nejedu hladova. Dojet na misto urceni nam trvalo hodinu a pul, behem niz Madhu vytrvale spilal na Chennai - dopravu, ridice, organizaci, osvetleni, kvalitu ulic a pocasi. Na misto jsme dorazili kdyz uz byl obrad skoncen, hoste jeste vecereli a chystali se domu. Mela jsem moc velkou radost, kdyz se mezi nimi vyloupli Madhuovy prarodice z Mailandum Thurai! I pojedli jsme a rozesli se - me nalozili do riksi na nadrazi (toto reseni vyhralo soutez jako nejjednodussi pr vsechny zucastnene) a sami se odebrali kamsi na druhy konec Chennai.

Normalne se mi tezko opousti jih Indie - Tamil Nadu, Kerala a Karnataka jsou me zamilovane kouty sveta. Tesim se na ne jak dite na Vanoce a odjizdim z pretezkym srdcem. Tentokrat jsem se vsak nemohla dockat, az dorazim domu a v klidu si sednu ke svym projektum a odpocinu si, kolej najednou byl sladky domov a kancelar vysnena oaza blaha. Nejak jsem mela vseho plne zuby a jen diky Madhuove rodine jsem to vsechno prezila jeste v pohode. Pred nadrazim jsem nakoupila banany na rano na letiste a tamilskou ovocnou halvu pro kumpany na koleji a pak me uz vlak odvezl primo na letiste. V deset vecer jsem kracela do haly, kde jsem mela prezit uz jen par hodin, kolem ctvrte se nacheck-inovat do letadla, po pate odlet, v osm rano v Ahmedabadu - hura! Dopoledne stihnu jeste lekare, ktery se podiva na moji chromou nozicku (vlastne obe) a zmucena zada. U vstupu do letiste hlidkuji policajti a kontroluji letenky a cestovni doklady. Hrde jsem mu ukazala svoje dokumenty s radosti a ocekavanim uprchlika migrujiciho do noveho sveta za lepsi budoucnosti. Chvili je studoval, tak jsem mu ukazala, ze zpatecni je ta spodni na papire. Nechapave se na me podival a pravil "ale vzdyt to je na brezen". To jsem se zase nechapave podivala ja na nej a na letenku a nekolik vterin mi trvalo, nez mi dosla tragikomicnost situace. Misto na 21. unora jsem si koupila zpatecni let na 21. brezna. Jako na potvoru taky pondeli, takze me to v tom klikadle netrklo - unor ma totiz jako jediny mesic 28 dni! Na okamzik mi bleskla hlavou predstava stravit dalsi mesic v Tamil Nadu - to bych vlastne stihla Natyanjali tanecni festival. Neeee!!! Domu! Do Gandhinagaru! Do Bhatu! Do snake garden! Do*, co ted? Normalne by prodlouzeni vyletu byl vrchol blaha, ale ted jsem prchala jak z ocistce. Tak jsem se sebrala, zasla k okenku s cestovnimi kancelaremi poptat se, co by stalo prebookovani listku. "Na zitra na rano ("muj let") cca 8000 rupii. Uf. Co dalsi? Pak tam je odpoledni let, tak to je jen a 2999. Dalsi den je cena stejna, takze si nepomuzu. Tak jsem si prebookovala na odpoledni let a zjezily se mi hruzou vlasy, co ze tam budu delat celou (!) noc a pulku dne do 14:45. Letistni hotel byl obsazen a naprosto jsem odmitala manipulovat s kufrem opet mimo letiste. Tak jsem si nasla utulne mistecko kdesi v trinacte komnate za barem v polorozborene mistnosti, kdy byly papundekly a ustlala si tam po vzoru indickeho prosteho lidu. Ma radost, ze jsem vychytala pomerne levne letenky na jih, bohuzel netrvala vecne - nakonec jsem zaplatila "standardni" cenu.

Rano jsem vyrazila do mesta - do tech obchodu kolem Kapileswaram chramu, ktere jsem planovala na nedeli. Je to jeden z nejvyznamnejsich chramu v Madrasu a ve ctvrti kolem maji hudebniny (v jednech jsem koupila mridangam - jihoindicky buben), vyborny bharatanatyam obchudek Shanthi Taylors, kde kupujeme propriety, a nekolik zlatnictvi - mimo jine nase oblibene Radha Gold Jewellers, odkud mam sve sperky. Poprve jsem tam byla s Ujwalem, ktery me ukazal vse potrebne a se kterym jsme tenkrat nakoupili moc veci, vybavu pro me i pro jeho italske studentky i zmineny mridangam. Par momentek z naseho nakupovani jsem posleze dala na web jako perlicky vzpominek. Tentokrat jsem si trasu prosla sama. Nic se tam nezmenilo, az na to, ze jsem si v tom stanku vonne tycinky kupovala sama (Ujwal jich tam vzdycky poridil zasobu domu). Soucasti me mise bylo koupit rolnicky pro kolegyni Simone z Danska. Ujwal ji pred casem slibil, ze az pojede do Chennai, nejake ji koupi a priveze. Do Chennai uz se nikdy nepodival a se Simone se uz nesetkali. Tak jsem ji slibila, ze ji je privezu ja. Protoze jsem nebyla moc nadsena s kvalitou a zvukem rolnicek ze Shanthi Taylors, zamirila jsem nakonec do stejneho obchodu, ze ktereho jsou moje. Hudebniny, v jejichz stredu jdou dve rady nadhernych sitar - vyrezavanych, vykladanych i malovanych. Tenkrat tam meli vyrazne lepsi rolnicky nez vsude kolem - v platne, petirade s velkymi rolnickami, ktere hlavne mely krasny zvuk. I za ne vdecim Ujwalovi, ktery vedel, kam pro co zajit. Tento typ uz nemeli, ale koupila jsem jine, taky moc fajn.

Pak uz jsem mastila na letiste, abych neprosvihla let, to by byla ta uplne posledni kapka! Cestou jsem absolvovala vodni kokos a kus melouna, slasti jihu. V uschovne na me cekal kufricek a banany, lehce okousane veverkami (na to me upozornovali, tak jsem usoudila, ze jestli se kamosky prijdou napapkat, tak at jim chutna), letenka byla tenkrat v poradku - nevidane se stalo skutkem a ja se bez dalsich peripetii hodnych zaznamenani vratila do nasi Safari nesouci honosny nazev Institute for Plasma Research.


Zpět na hlavní stránku